Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Je spravedlivější společnost nemožná,
neboť se lidé nikdy nezmění?
Slýchávám to často. „Socialistické či dokonce komunistické ideály jsou
krásná utopie, ale jen utopie, protože lidé jsou sobečtí a nikdy se nezmění.“
Ale je tomu skutečně tak, nebo jde jen o nedostatek představivosti a perspektivy?
Nejprve je třeba popřít mýtus, že lidská sobeckost a individualismus
jsou vrozené. To není pravda, sociální darwinismus je, na rozdíl od darwinismu
coby přírodovědné teorie, zcela scestný (a poukazoval na to jako
první sám Charles Darwin). Člověk je, jak správně konstatoval už Aristotelés,
zóon politikon, společenský živočich. Člověk není člověkem, není-li
součástí společenství, tak může existovat bůh a zvíře, člověk však nikoli.
Moderní evoluční biologie to jednoznačně potvrzuje: Jsme „dobráci od přírody“
(Frans de Waal), sociální primáti.
A rozhodně nejsme ani zdaleka jediní společenští živočichové. Naše
morálka není kvalitativně odlišná od vnitroskupinových norem jiných
živočichů, základní stavební kameny morálky, včetně soucitu, nacházíme
i u mnohých evolučně nám vzdálenějších živočichů – a tím spíše pak u primátů.
Bylo také věrohodně zdokumentováno, že děti se s morálním instinktem
rodí. Složitost naší morálky odpovídá celkové složitosti naší kultury
– jsme prostě nuceni řešit více různých ze společenského styku
plynoucích problémů než třeba šimpanzi.
To neznamená, že by morálka byla vrozená, vrozená je však dispozice
k ní (podobně jako dispozice osvojit si řeč); morálka se konstituuje pod
vlivem kultury, do níž se člověk narodí a v níž žije.
Instinkt spolupracovat a soucítit je nám vlastní, člověk (s výjimkou psychopatů)
v žádném případě není osamělý predátor, jak jej prezentuje neoliberální
ideologie.
191