Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

může být zcela zbytečné, neboť nebude nikdo, kdo by na to navázal, tato
úzkost je intenzivní a vpravdě bolestná; flosof by řekl, že existenciální.
Jsme svým evolučním dědictvím fatálně naprogramováni k druhové sebedestrukci,
jak se obává dr. Koukolík, či přinejmenším k sebedestrukci
civilizační, jak se obávám já, nebo ještě můžeme něco zvrátit? Myslím,
že pokud se máme zachránit, musíme zcela změnit dříve efektivní, dnes
však zničující, zvyk válčit o zdroje, ovládat a podmaňovat si jiné lidské
skupiny i přírodu atp. Pakliže stoupenci kapitalismu říkají, že kapitalismus
odpovídá našemu přirozenému založení, mají svým způsobem bohužel
pravdu – ano, skutečně je toto uspořádání, založené na střetech konkurujících
si skupin a na hromadění bohatství nejdravějšími jedinci, logickým
vyústěním toho, co máme zakódované v genech v důsledku nejrůznějších
selekčních tlaků.
Jenže naším úkolem jako druhu by neměla být realizace našeho biologického
dědictví dovedená až do svého fatálního konce v podobě apokalyptického
konfiktu, nýbrž překonání těchto biologických determinant kulturou,
neboli, jak říkal Hegel, v podobě konečné realizace „Světového
ducha“, což Marx popsal jako beztřídní společnost.
Chceme-li přežít, nevidím jinou možnost – neboli, jak říká Slavoj Žižek:
Sejdeme se v pekle – nebo v komunismu.
111