Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Myslím, že kdyby se „Adam s Evou“ (tedy řekněme lidé před dvanácti
tisíci lety) podívali na naši současnost, řekli by, že „had“ svůj příslib splnil.
Jsme jako bohové. Či možná spíše jako asurové (v buddhistickém či hinduistickém
smyslu toho slova), ale v tomto kontextu to není tak podstatné.
Samozřejmě, že i „Bůh“ („Elohim“, tedy doslova „Bohové“) splnil co řekl:
Dobýváme potravu v potu tváře ze země, jíme polní byliny a obracíme
se v prach.
K tomu všemu se navzájem zotročujeme a týráme a totéž děláme i jiným
bytostem, současně však máme znalosti, jež se dotýkají okrajů pozorovatelného
vesmíru, počátku a konce času, rozumíme principům biologické
i kulturní evoluce a blížíme se k poznání původu života.
Přestože vnímáme, že mnohým svým počínáním oslabujeme větev,
na níž sedíme, nejsme schopni jako celek své jednání změnit, čímž připomínáme
člověka závislého na droze, který si uvědomuje, že se zabíjí, ale
nedokáže přestat a iluzorně doufá, že se to nakonec nějak vyřeší, případně
že s drogou brzy přestane. Ne dnes, dnes ještě ne, ale zítra, zítra…
Mimochodem: Latinské slovo „addictus“ se původně používalo jako
označení člověka, který se stal otrokem kvůli dluhu, tedy otroka věřitele.
Kdo čteš, rozuměj.
190