Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

docela dobře bychom mohli být „simulováni“ již nyní, a na stole by se opět
ocitl věčný problém teodicey. Myšlenka, že ve skutečnosti možná žijeme
v simulaci spuštěné nějakou vyspělou civilizací, samozřejmě není originální
a i seriózní vědci dnes hledají způsoby, jak testovat, zda žijeme
ve „skutečném“ či „simulovaném“ světě. Jediný rozdíl mezi „skutečností“
a „dokonalou simulací“ však zřejmě spočívá pouze v možnosti zásahu
zvenčí. Všechny s tím spojené znepokojivé myšlenky si čtenář jistě sám
domyslí.
Opusťme však tuto linii myšlení, a obraťme se k tomu, co si vlastně
představit v souvislosti s „nebem“ a „peklem“, neexistuje-li naivně dualisticky
chápaná duše.
Ohledně nebe a pekla jsem toho názoru, že nebe a peklo, respektive
Království nebeské (či Boží) a Propast zatracených, nejsou posmrtné destinace.
Jsou věčností tady a teď. Když člověk koná Boží vůli, nebo Pravou vůli
atp., na slovech nezáleží, ve chvíli, kdy se vymaňuje z rutinního
uspokojování sobeckých zájmů a transcenduje sám sebe v nějakém smysluplném
činu, myšlence či prožitku, kantovsky se vymaňuje z determinismu
a koná dobro jen pro ně samé, v té chvíli zažívá věčnost v Království
nebeském. A když se Boží vůli či svému bytostnému určení protiví, kdy činem,
myšlenkou či prožitkem popírá tuto transcendenci a klaní se svému
malému „já“ coby nějaké modle, tak v té chvíli, a právě v té chvíli,
se rouhá proti Duchu svatému a prožívá věčnost v pekle. A je úplně jedno,
jestli je věřící či ateista, je jedno, jakého je vyznání – otázka světonázoru je
v takové chvíli vskutku irelevantní.
Boha tedy nechápu jako nějakou všemocnou bytost, která „šéfuje“
vesmíru a z nějakého bizarního důvodu se zajímá o takové detaily, jako je
třeba sexuální orientace toho kterého člověka. Chápu Jej spíše jako To(ho),
co (kdo) se děje, pokud v životě člověka dochází k nějaké transcendenci,
ve chvílích, kdy člověk překročí své běžné biologické a sociální imperativy
a učiní něco dobrého či krásného nikoli proto, aby tím získal nějaký proft,
nýbrž pro dobro či krásu samu. Jsou to okamžiky věčnosti, a v tom smyslu
se v každém takovém okamžiku manifestuje Božství jako věčné a bytující
mimo čas a prostor běžného světa (v jiném, řekněme empiričtějším, smyslu
223