Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Novoplatónismus:
Antikvární rarita nebo živá inspirace?
Novoplatónismus, poslední ucelený systém antické flosofe, který vznikl
koncem 2. století a trval do 6. století, byl učením, jež vedle platónské flosofe
s velkou spekulativní silou shrnuje také většinu ostatních hlavních
směrů antické flosofe, jakož i některé náboženské a mystické myšlenky.
V této úvaze se zabývám tím, zda tato flosofe má co říci i dnes.
Novoplatónismus jako způsob myšlení, které ovlivnilo nejen často
a po právu zmiňovaného Hegela (a tak potažmo i Marxe, hegelovská dialektika
na novoplatónské myšlenky přiznaně a těsně navazuje), ale i Goetha,
Schillera, Schellinga, Coleridge, Emersona, Steinera, Junga, Gebsera,
i současného badatele v oblasti evoluční biologie Briana Goodwina
(viz [1]), je bezpochyby důležitý z hlediska dějin flosofe; stejně tak pokládám
za potenciálně velmi zajímavou oblast zkoumání možné vlivy
novoplatóniků na židovkou kabbalu, renesanční hermetismus (například
v dílech Agrippy z Netesheimu, o němž se uvádí, že byl ovlivněn novoplatónskými,
kabalistickými a hermetickými texty – viz [2]).
Otázkou, jíž si zde chci položit, je, zda a jak může být novoplatónismus
k něčemu užitečný a podnětný dnes - a to nikoli ve smyslu aktuálnosti
myslitelů, jež tak či onak ovlivnil, ale ve své víceméně čisté, tj. původní
podobě.
Jednou z oblastí, kterou pokládám za velice zajímavou, je skutečnost,
že novoplatónismus lze, po boku starověké gnóze, starověkého i středověkého
hermetismu, Spinozy, okultismu devatenáctého století a v současné
době pak nejrůznějších eklektických nábožensko/magicko/okultních směrů,
pokládat za součást určitého spodního, exkluzivisticky laděného proudu
evropské tradice, spočívajícího na samostatné a aktivní cestě k dosažení
nějakého druhu duchovního poznání a „spásy duše“, které je v protikladu
34