Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Před katastrofou?
V roce 1945 vydal C. G. Jung slavný esej Po katastrofě, v němž se zamýšlel
nad problémem viny německého národa za hrůzy druhé světové války.
Nyní je již zjevné, že stejně jako první, tak ani druhá světová válka nebyla
válkou, jež ukončila všechny války. Naopak se zdá, že máme velký důvod
k znepokojení. V následujícím eseji se kriticky zamýšlím nad Jungovou
analýzou a z její perspektivy pak nad aktuálním stavem světa a možnými
vyhlídkami do budoucna.
Po katastrofě
Carl Gustav Jung (1875-1961), zakladatel z psychoanalýzy vzešlé analytické
psychologie, se proslavil mimo jiné i svou diagnózou německého národa
v souvislosti s nacismem a rozpoutáním druhé světové války. Za klíčové
faktory, kvůli nimž německá neuróza skončila událostmi nikoli
nepodobnými mýtickému Ragnaröku, pokládá ve svém eseji Po katastrofě
i jinde (viz též Doslov k 'Rozpravám o současných dějinách' a Boj se stínem)
kolektivismus a vzdání se individuální odpovědnosti. To pak vedlo k realizaci
ničivé stránky prastarého archetypu germánského vládce bohů, což
předjímal již v v eseji Wotan z roku 1936, kde napsal:
„Co je však více než zvláštní – do jisté míry opravdu pikantní – že starověký
bůh bouře a zuřivosti, dlouho nehybný Wotan, procitá jako vyhaslý
vulkán k nové činnosti v civilizované zemi, o které se dlouho myslelo,
že středověk přerostla.“ (Jung, 2009, s. 1.)
Dalším důležitým aspektem Jungovy analýzy je pojem „psychologické
kolektivní viny“, jíž odlišuje od viny čistě morální či právní:
„Psychologický pojem viny popisuje iracionální existenci subjektivního
pocitu viny (nebo vědomí viny) nebo existenci objektivně přičítané viny
96