Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

„Jak to myslíš?“
„Tak, že své deprese neodmyslíš ani neodčaruješ. Není to něco, co by
se dalo nějak vyřešit, není to žádná hádanka Sfngy, na kterou když odpovíš,
budeš svobodný. Je to nemoc. Maniodepresivní psychóza. Trpí jí asi
procento lidí a pomáhají na to léky.“
„Já nechci brát léky. Matka mi říká, že u nás v rodině nikdy nebyl žádný
blázen a já taky nejsem. Myslím, že se může docela dobře plést, ale já
se bojím, že bych to pak už nebyl já.“
„A jsi tím, kým jsi byl, když ti bylo osmnáct? Nebo deset? Nejsi. Neustále
se měníme. Identita je iluze. Zato utrpení je skutečné – a to víš sám
nejlíp.“
„A ty – jak ty to víš?“
„Vlastní zkušenost. Léčím se s tím už roky. Myslím, že bych bez léčby už
nebyl naživu,“ konstatoval Baltazar.
„A jsi spokojený?“ zeptal se Filip.
„Jak se to vezme. Podstatné je, že ať je mi jakkoli, vím naprosto jistě,
že by to mohlo být mnohem horší. Jestli chceš, domluvím ti konzultaci
u své psychiatričky. Nezávaznou. Je dobrá.“
„Jenže zrovna teď mi nic není.“
„Sám víš, že to nevydrží.“
„Budu o tom přemýšlet. Díky. Snad abych se vrátil k té noci, kdy jsem
po několika měsících ve vychovatelně pasťáku opět potkal Salome.“
„Ano, pokračuj.“
*
Policisté se zeptali, jestli je vše v pořádku a mohou odejít, vyprávěl Filip.
Řekl jsem, že ano. Vždycky to tak bylo – v té chvíli, a jen v té chvíli, byl
vychovatel pro policajty pánem. Kdybych řekl, že se mi dotyčný zdá být
intoxikovaný, museli by záchyt pěkně odvézt jinam. Třeba do blázince.
Také jsem je mohl požádat, aby se mnou byli až do okamžiku, než dotyčného
zamknu v jeho komůrce. Ale popravdě řečeno jsem žádnou
z těchto možností v praxi nevyužil. Když té noci přivezli Salome, poslal
jsem je pryč co nejdříve.
59