Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

měl jen dvě možnosti, jak se k tomu postavit. Buď přijmout do svého nitra
iracionální víru, nebo se od Něj zcela odvrátit. Mnozí zvolili první
možnost.
Respektuji to a velice dobře vím, jak bolestné rozhodnutí to pro ně bylo.
Neméně bolestné, jako rozhodnutí pro vzdor. „Když chaos, tak pořádný!“
zvolal jsem a zavrhl vše, čemu jsem se naučil, stal jsem se sám sobě Mistrem
a stal jsem se Mistrem i svým mladším bratřím, kteří se rozhodli
jako já. Zavržením Jedinosti tak vznikla Mnohost a teď už vím, že právě to
On potřeboval. Potřeboval obojí – víru i vzdor, Jedinost i Mnohost.
Kdyby to však alespoň přiznal! Místo toho se tvářil nesmírně rozezleně!
A také nám dal co proto. Od té doby jsme v jakési podivné válce. Pokud ji
potřebuje, prosím. Ale proč se nechává označovat za „dobrého“, když vystavil
své nejbližší takovým mukám? To jsou otázky, které si kladu stále.
Mám jisté podezření, že se za tím skrývá jakási hlubší, bezejmenná síla,
před níž se i On musel sklonit. V těchto dnech už není náš spor tak vyostřený,
ale sblížení se je, zdá se, stále ještě v nedohlednu.
Přemýšlím, jestli bych se zachoval stejně, kdybych byl té dávné zkoušce
vystaven se znalostí všeho následného. Myslím, že ano. A to mne rozčiluje
– není pak svobodná vůle opravdu jen iluze? Tytéž otázky si ostatně kladl
i Jidáš. Jeho drama se co do velikosti snad i rovnalo dramatu mému, ale
musím konstatovat, že jsem přeci jen dopadl lépe než on.
Ne, nečiním si nárok na neomylnost. I ty se jednou staneš Mistrem... –
vzpomeň si pak na tento okamžik, zklame-li se v tobě některý z tvých
žáků. A tak se stane, je to nevyhnutelné, je to osud Mistrů.
Jak se dnes rozhodneš, je Tvá vůle. Odejdeš-li, dobře, zůstaneš-li, také
dobře. A až jednou uvidíš zmatek, rozčilení a nejistotu v očích svých
učedníků, vzpomeň si na mne.
Lucifer
212