Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Osud mistrů
Dívám se na zmatený výraz tvých očí, nahlížím do tvé duše a vidím, že ses
ve mně zklamal, nebo to nyní alespoň tak cítíš... Ne, neříkej nic! Právě zjišťuješ,
že já, tvůj idol, rádce a Mistr, to především!, se mohu i mýlit. Jak svatokrádežné,
viď?
Ale ano, vidím ti to na očích. Předně, – nebudu se omlouvat, protože
věci se dějí tak jak se dít mají a také můj omyl má v jejich udávání se svůj
skrytý význam. Ovšemže! Můžeš mne zavrhnout, obrátit se k někomu jinému;
někteří žáci tak ostatně učinili i z mnohem triviálnějších důvodů.
A kdysi dávno jsem tak učinil i já – a to je příběh, který ti chci vyprávět,
přestože jej znáš. Příběh o ztracené víře v dokonalost.
Můj Mistr si, na rozdíl ode mne, právě na dokonalost explicitně činil,
a stále činí, nárok až nehorázný! A tato skutečnost mne, přiznávám, stále
rozčiluje - i přesto, že od chvíle, kdy jsem Jej zavrhl, uplynuly celé věky,
a přestože jsem nucen uznat, že Jeho tehdejším pohnutkám už přeci jen rozumím.
Jsem dokonce ochoten, uznat je svým způsobem za... oprávněné.
Ve dnech své mladosti jsem k Němu nefalšovaně vzhlížel, Mnohem víc,
než jsi kdy vzhlížel ty ke mně, věř mi. Koneckonců mne stvořil, byl mi Mistrem
i Otcem a navíc v okolí nebyla žádná konkurenční autorita. Byl jen
On a jeho oddaní žáci. Rozuměj – ty máš kolem sebe i další vzory – rodiče,
knihy, různé přiznané i nepřiznané idoly. Nejsem jediný, kdo tě něčemu
učí. Odvrátíš-li se ode mne, neopustíš celý svůj dosavadní život.
U mne to bylo jiné. Pamatuji si, stále si až bolestně pamatuji na ten
okamžik, kdy mne můj Mistr zklamal. Bolelo to. Příšerně. Najednou se mi
zbortil celý svět – a nejhorší bylo, že trval na svém! Logické argumenty
byly k ničemu – a uvědom si, že v té době byl každý z Jeho žáků přímo ztělesněním
logických principů. Celé naše vnitřní uspořádání bylo lze označit
jako abstraktní archetyp, jako počítačový program. Nebyli jsme připraveni
čelit nelogičnosti Jeho nového projektu. Byla to rána pro všechny a každý
211