MRAVNÁ VÝCHOVA V ŠKOLÁCH NA SLOVENSKU A V ZAHRANI ČÍ

Cílem tohoto příspěvku je určitá základní apologetika právě s těmi morálními principy, které byly
v západní společnosti v posledních staletích prosazovány. Avšak tyto modely morality očividně
neobstály a přivedly postmoderního člověka do skepse, agnosticismu (nevíře v poznatelnost dobra a
zla) a již do výše zmíněného morálního nihilismu.
Postupnou deontologizací bytí, jak jí přinesla filosofie novověku, došlo i ke ztrátě jistoty v poznávání
dobra a zla.
Neplodnost voluntarismu
Největší odklon člověka postmoderní doby od morálních normativů byl způsoben voluntarismem,
naroubovaným na absolutizované pojetí povinnosti. Proto se při slově morálka či etiky automaticky
vybaví v mysli člověka slovo „musíš“. Za počátku tohoto příspěvku chci však jasně deklarovat, že
morální soudy člověka (co je dobré – co zlé) nemohou pramenit pouze v něčí vůli. Dokonce i
odvolávání se na nejvyšší ontologické autority (např. Boha) nemohou být pravdivé, pokud jejich
autorita pramení pouze z abstraktně pojatého pojmu „chtění“. To, že někdo po mně něco „chce“ nebo
mi něco „zakazuje“, totiž ještě nevypovídá nic o tom, jestli je to dobré nebo špatné.
Proto je třeba opustit při výchově filosofický voluntarismus poprvé definovaný Vilémem z Ockhamu
(1285 – 1349), který se odvolává na svojí pomýlenou představu Boha, který je zákonodárcem podle
své svobodné vůle a podle něho se člověk musí chovat, protože si to Bůh přeje. V této představě
nevyzpytatelného Boha, která byla dále rozvíjena především reformačními teology , požívá Boží
vědomí zcela absolutní svobody při utváření zákonů. Dá se tedy říci, že rozdíl mezi dobrem a zlem
jakoby Bůh stvořil „z ničeho“ – bez vnitřního principu: „Co se týče samotné podstaty skutků nenávisti,
krádeží, smilstva a podobně, mohou to být činy samotného Boha, aniž by se pojily s jakoukoliv
špatností; a mohly by to být dokonce i záslužné činy člověka, pokud by spadaly do božského příkazu,
stejně jako jejich opak spadá do božského přikázání...“ 1 Dobro a zlo jsou tedy v takto pojímaném
„Bohu“ relativní a normy se stávají závaznými jenom vzhledem k autoritě, která je nařizuje. Ze
zkušenosti však víme, že povinnost zachovávat normy na principu příkazu „musíš“ není pevný základ
pro výchovu.
Proto je nedostačující, když některé např. křesťanské denominace odůvodňují morální normy (nekrást,
nelhat, necizoložit atd.) pouhým poukazem na to, že si to Bůh přeje. Protože pokud je zákonodárcem
opravdu Bůh, nemůže si přát něco, co by bylo v protikladu s přirozeností věcí, které existují.
Protože pokud není ve výchově kriticky uvažujícího mladého člověka zdůvodněno, proč si to či ono
nejvyšší autorita přeje, je takto voluntaristicky postavená morálka kontraproduktivní. Výborně to
vyjádřil C.S. Lewis když řekl: „Jestliže Bůh není (v ontologickém slova smyslu) dobrý, budeme jej
poslouchat jenom ze strachu, budeme-li jej poslouchat vůbec...“ 2
Původ dobra tedy musí vycházet z mnohem hlubšího zdroje, než je pouhá vůle. Proto je třeba
obhajovat stanovisko, že morálka vychází z přirozenosti člověka a jedná se o přirozený mravní zákon,
nikoliv pouze o „něčí“ vůli.
Kantův princip lidství
Immanuel Kant si při pohledu na tehdy oblíbený utilitarismus (viz dále) a konvencionalismus (také
viz dále) uvědomoval, že základ morálky musí vycházet z přímých práv a povinností každého
jednotlivého člověka. Bez přímé odpovědnosti každého jedince je morálka manipulovatelná
ideologiemi všeho druhu. Důstojnost člověka a tedy i právo na dobré zacházení, vychází podle Kanta
z povinnosti, nehledět na člověka jakožto na „věc zájmu“, nýbrž vždy jako na cíl. Kant toto považuje
za jakýsi princip lidství a princip morálky, který shrnul sám autor takto:„Jednej tak, abys používal
1 Vilém Ockham: Ze čtyřech knih sentencí, 2,Q
2 Lewis, C.S.; Problém bolesti, Návrat domů, Praha 1998, str. 28
186