MRAVNÁ VÝCHOVA V ŠKOLÁCH NA SLOVENSKU A V ZAHRANI ČÍ

lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako
prostředek“. 1
V Kantově filosofii vystupuje dvojí termín pro hodnotu – důstojnost a cena. Cena se vztahuje
k majetku a dá se proto vyčíslit, důstojnost je však nevyčíslitelná, protože se nedá v případě ztráty
nahradit (například ztráta milovaného člověka). Podle Kanta se důstojnost vztahuje vždy k osobě,
nikoliv k věci. Je to dáno tím, že osoba má „vnitřní“ nikoliv „vnější“ hodnotu. Vnitřní hodnota pak
znamená, že věc „je hodnotná sama v sobě“, díky své existenci.
Takto se Kant dostává k poznání „zvláštní lidské přirozenosti“ nebo „situace, v níž se lidstvo
nalézá.“ 2
Takto vznikají ony kantovské kategorické požadavky (imperativy), které jsou oproštěné od vší
hypotetičnosti a zištnosti. Hypotetické imperativy jsou v podstatě jakési „dobré rady“ ve smyslu, že
pokud chceš něčeho dosáhnout dělej to či ono. Kategorické imperativy naproti tomu vycházejí
z přirozenosti a jsou platné i ve chvílích, když z jejich plnění člověk nemá žádný osobní prospěch.
Přes všechny tyto klady však nebylo toto pojetí zdroje morálních norem natolik silné, aby odolalo
kritice ze strany přírodovědeckého positivismu 19. a 20. století. Proč se tak stalo, je zřejmé: Kantova
teorie se opírá pouze o lidský rozum, který vytváří tuto víru v důstojnost člověka, aniž by jí mohl
nějak ontologicky odůvodnit.
Hlavní proud kritiky Kantova pojetí morálních principů a potažmo celé jeho filosofie přišel tedy právě
od těch myslitelů, kteří tuto „víru v morální hodnotu člověka“ popírali. Za všechny citujme jednoho
z významných novopozitivistů a přírodních vědců 20. století Bertranda Arthura Wiliama Russella
(1872 – 1970) významného britského matematika, filosofa, logika a spisovatele, nositele Nobelovy
ceny za literaturu za rok 1950. Ve své známé eseji o „Uctívání svobodného člověka“ píše: „ Člověk je
produktem příčin, které nevěděly dopředu, jakého cíle dosahují; že jeho původ, růst, naděje i obavy,
lásky i víra jsou pouhým výsledkem nahodilých seskupení atomů; že žádný zápal, žádné hrdinství,
žádná síla myšlenek nebo pocitů nemůže uchovat život jednotlivce až za hrob; že všechna práce věků,
všechna oddanost, všechna inspirace, veškerý, jako polední jas zářící jas lidského génia, je odsouzen
k vyhynutí ve smrti celé sluneční soustavy a že celý chrám toho, co člověk dosáhl, musí být
nevyhnutelně pohřben pod troskami zničeného vesmíru. To vše, ačkoliv to není zcela nesporné, je
skoro tak jisté, že žádná filosofie, která toto odmítá, nemůže obstát...“ 3
Ačkoliv tento pozitivistický přístup, artikulovaný mnoha filosofy nic kladného k otázce ontologických
základů etiky nepřináší, ukazuje slabinu Kantovského pojetí morality: Je to víra v člověka, která se
opírá pouze o člověka. Pokud však „Kantovi“ člověk věřit nechce, může tuto víru svobodně popřít.
Teorie morální konvence
V posledních desetiletích často slýcháváme jakési líbivé morální paradigma , že „moje svoboda končí
tam, kde začíná svoboda druhého“. Demokratická společnost chce dát každému člověku, co požaduje
a to tak, aby co nejméně byla narušena svoboda druhého. Celé pojetí moderní demokracie prakticky
stojí na tomto pojetí morálky vzájemné dohody (neboli konvence) a tolerance. Jaké jsou však morální
důsledky tohoto etického paradigmatu konvence a jaký je tedy morální princip sekularizované
moderní společnosti
Myšlenka „tolerance svobody druhého“ není dnes nová a v dějinách politologie se s ní explicitně
setkáváme především ve slavném díle Leviathan Thomase Hobbese (1588–1679), Hobbes říká, že
morálka je prakticky konvencí – dohodou mezi civilizovanými lidmi. Jako původní stav vidí Hobbes
„válku všech proti všem“, která ustupuje přímou měrou s tím, jak si lidé uvědomují, že boj je pro ně
nevýhodný. Dohoda člověka s člověkem je tedy ve vlastním zájmu každého jednotlivce. Proto
sobecký boj jednoho proti druhému škodí v posledku i tomu, kdo ho způsobil, protože bere možnost
1 Kant I., Základy metafyziky mravů, Svoboda – Praha 1976, str. 75
2 Kant I., Základy metafyziky mravů, Svoboda – Praha 1976, str. 68
3 Bertrand Russell, A Free Man´s Worship, New York: Simon and Schuster 1957, str. 108, překlad použit
z knihy Je vše dovoleno, Návrat domů, Praha 2003, str. 46-47
187