MRAVNÁ VÝCHOVA V ŠKOLÁCH NA SLOVENSKU A V ZAHRANI ČÍ

vzniknou další rozkoše. V této objektivizaci užitku pak je každý počítán za jeden kalkulus a nikdo se
nepočítá za víc než jednu jednotku.
Přes všechny sympatie však má utilitarismus velký problém právě s nalezením pevného morálního
principu, který je i zde relativní. Zásadní problém totiž spočívá v tom, že v utilitarismu není stanoven
objektivní rozhodčí (arbitr), který by mohl objektivně posoudit míru potěšení. Jako primitivní příklad
můžeme uvést pokusy na zvířatech za účelem nalezení léků na nemoci člověka. Kdo rozhodne, zda
život zvířat mučených pokusy a míra jejich utrpení je menší než konečný efekt potěšení, které zakusí
vyléčení lidé! A pokud tento příklad posuneme do oblasti „pokusů na lidech za účelem uzdravení
jiných lidí“, pak se nám v utilitarismu otevírá velká oblast, kde nelze nestranného soudce vůbec
nalézt!
Utilitarismus tedy vede v principu k nespravedlivým výsledkům, které určitou část morální společnosti
připraví o slibované potěšení na úkor jiné části.
Utilitarismus při zvažování míry potěšení má totiž jen jedno možné kritérium – zvážení okolností, za
kterých bylo někomu odepřeno potěšení, aby byli potěšeni jiní. Tím se ovšem zcela popírá právo
jednotlivce. Morální společnost se pak podobá mraveništi, kde život jednotlivce nemá vůbec žádnou
cenu a kvalita je dána pouze velikostí mravenčí kolonie. Každý jednotlivý subjekt této morální
společnosti tedy nemá žádnou vlastní hodnotu (je pouze jednotkou pro měření dobroty) a pokud to
sociální princip vyžaduje, může být v krajním případě i „pro dobro většiny“ zlikvidován.
Prakticky všechny ideologické systémy 20. století - komunismus, nacismus a fašismus, předvedly
utilitarismus v praxi, protože jejich ideologové byli nakonec nuceni stát se arbitry toho, co je pro
danou společnost nejlepší.
Dalším důvodem, proč nelze na utilitárním pohledu morálky stavět, je fakt, že jednajícímu zde není
přiznána žádná odpovědnost. Veškeré jednání člověka je závazné vzhledem k obecnému dobru celku.
Toto nazýváme tzv. „nepřímou povinností“. Takto např. jednotlivec týrající druhého může své jednání
obhájit tím, že to dělá pro dobro společnosti.
Evoluční etika
Zdroje tohoto paradigmatu je však třeba hledat již v anglickém empirismu 18. století, především ve
filosofii Davida Huma – viz níže.
Evoluční etika a sociobiologie, která evolučně vysvětluje vznik společenskosti, se staly
v euroatlantickém kulturním prostoru oblíbenými především na prahu postmoderny.
Zakladatel evoluční biologie Charles Robert Darwin (1809 – 1882), britský přírodovědec, si byl
vědom podobně jako I. Kant povinnosti člověka k dobru, která je v nitru každého lidského jedince
hluboce zakotvena. Tak jako Kant (jehož teorii můžeme nazvat čistě racionalistickou) se i Darwin
snažil nalézt odpověď na vznik morality člověka. Darwin se ovšem vydal zcela opačným směrem,
totiž skrze přírodovědecký naturalismus, jak sám přiznává:
„Pokud vím, nikdo se ještě nezabýval (původem morální povinnosti) z čistě přírodovědeckého
hlediska“. 1
Z pohledu přírodních věd je již tedy apriori morálka a etika považována za pouhý přírodní jev
(fenomén). Jde jen o to určit, jakou cestou v rámci evoluce morálka vznikla. Evoluční etika tedy
nehledá původ mravních norem v oblasti lidského ducha, ale v naturalismu (jakoby v lidské
tělesnosti). Naturalistické paradigma etiky je originální především v tom, že současný stav povinnosti
člověka k dobrému je dynamicky stanovován přírodním výběrem a není tedy předem nijak staticky
dán (vyroben nějakým tvůrcem). Evolucionisté také počítají s tím, že se etika bude evolučně vyvíjet
dále. Zdůvodnění, proč jsme se vyvinuli právě tak či jinak je předmětem vědeckých hypotéz,
postavených a odůvodňovaných na základě pozorování ostatních živočišných druhů v přírodě.
1 Darwin Ch., O původu člověka, Praha – Academia 1970, str. 70
189