Aplikovaná etika v sociálnej práci - Prohuman

A n d r e j M á t e l , M i l a n S c h a v e l , P a v e l M ü h l p a c h r , T i b o r R o m a n ( e d s . )
__________________________________________________________________________________________
– proces vzdělávání a výchovy – je prvořadou kauzální souvislostí mezi dějinným vývojem
lidské kultury. Lidská přirozenost je závislá na edukaci.
Být edukátorem či edukantem je člověku přirozené. Pokusili jsme se na tento rozměr
lidství navázat, uchopit rozměr výchovy a vzdělávání z pohledu ţáků, dospívajících,
adolescentů. Z důvodů specifikace zkoumané problematiky jsme za pole svého zájmu zvolili
sebe-popis dospívajících, a sice v rovině etické a morální. Svým výzkumem mravnosti,
morálky a hodnotové orientace adolescentů chceme přispět k celostnímu – integrálnímu
pohledu na mladého člověka uvnitř procesu edukace.
Od počátků moderní pedagogiky po její postmoderní inspirátory šlo pedagogice o kritiku a
nápravu lidské společnosti, např. u Richarda Rortyho, který přestoţe popírá samu přirozenou
podstatu lidského druhu, vyţaduje od své filosofie iniciovat nový druh myšlení, na nějţ by se
dosavadní věda dala univerzálně převést, myšlení, které bude vedeno vychovateli – edukátory
s cílem vychovat budoucí pokolení tak, aby z něj mohla vzniknout solidární společnost
liberálních ironiků. Tento cíl není od věci srovnat s cílem otce pedagogiky J. A. Komenského,
kterému nešlo o nic míň neţ o všenápravu společnosti pomocí všeobecné edukace, jeţ by co
největší části populace zprostředkovala pansofii.
Zaměřme nyní svou pozornost, po vzoru soudobé filosofie a pedagogiky, k subjektům
edukačního procesu: edukátorovi a edukantovi. Drţíce se výkladu Naděţdy Pelcové, jsme
nuceni souhlasit s jejím rozvrhem sebepopisu člověka, antropologické konstanty jako homo
educans a homo educandus, člověk vychovávající a vychovávaný.
Výchova je to nejpodstatnější, co člověka charakterizuje jako člověka, proto pojetí člověka
jako homo educans a homo educandus není dalším redukcionalistickým východiskem
pedagogické antropologie, antropologickou konstantou, ale fenomenologicky řečeno je
lidským invariantem. Člověku lze totiţ rozumět jen na základě výchovy a skrze výchovu a
vzdělání, „člověku lze rozumět jen jako bytosti vychovávající a vychovávané“ (Pelcová,
2001, s. 146).
Vychovatel musí být (také dle Pelcové) odborně zdatný, profesionální a duševně stabilní a
zdrţenlivý, ale zároveň empatický a jeho vztah k vychovávanému musí být prostoupen
solidaritou a lidskostí. „Výchova se pohybuje v dilematech: zdánlivá samozřejmost
výchovného vztahu zakrývající duchovní a emocionální napětí; objektivní poţadavky
výchovy kontra subjektivní předpoklady a podmínky výchovy; výchova jako akceptace
daného a jako otevřenost vůči novému“ (Pelcová, 2001, s. 147).
Smyslem výchovy není zprostředkovat pozitivní vědění a znalosti, přehled návodů na
překonání ţivotních obtíţí. „Ve výchově jde o vytvoření porozumění a sebeporozumění, která
- 302 -