Aplikovaná etika v sociálnej práci - Prohuman

A n d r e j M á t e l , M i l a n S c h a v e l , P a v e l M ü h l p a c h r , T i b o r R o m a n ( e d s . )
__________________________________________________________________________________________
Velký etik současnosti Hans Jonas ve svém Principu odpovědnosti (podle: Floss, 1998,
s. 178-190) nově formuluje kategorický imperativ I. Kanta, kdyţ jej vztahuje na překonání
ekologické krize současnosti, ve snaze zrušit paradigmatický subjekt-objektový model
myšlení, a sice obrácení povinnosti člověka k bytí jako takovému, tedy k přírodě. Měli
bychom jednat tak, aby důsledky naší činnosti byly slučitelné s existencí budoucích pokolení,
tedy s nárokem lidstva přeţít po neomezeně dlouhou dobu.
K tomu by nám, lidem, měla dopomoci právě výchova. Taktéţ I. Kant tvrdí, ţe „Člověk je
člověkem jen výchovou,“ (Pelcová, 2000, s. 12) stojí tak u základů nejen moderní etiky, ale
taktéţ behavioristické psychologie, filosofie a pedagogiky, která našla v současnosti odezvu u
amerického neopragmatismu například zmiňovaného R. Rortyho. Podle N. Pelcové má
výchova předně tento „ontologický rozměr“, vţdyť „výchova se děje ve světě, je prací pro
budoucnost a zároveň probíhá vţdy dnes a taky; výchova znamená jisté porozumění celku
světa, je nárokem na jednotu světa, vymezením toho, jak do světa patříme, co v něm hledáme,
jak ho spoluvytváříme.“ Výchova je však také základní lidská interakce v societě, je „nikdy
neukončený proces plnosti určení člověka jakoţto bytosti vychovávající a vychovávané“
(Pelcová, 2000, s. 12).
Ve filosofii jsou často mravní aspekty dané kultury, její hodnotové principy shrnovány pod
termín „étos“; zatímco její kognitivní, existencionální rysy se označují jako „etos“.
(O konfliktu étosu a etosu v lidských dějinách nejnověji pojednává například Arthur Rich ve
své Etice národního hospodářství (Rich, 1994; Floss, 1998, s. 240-241). Tento konflikt lze
dějinně sledovat od případu Sokratés, přes Jeţíše Krista, Jana Husa po Giordana Bruna atd.)
„Étos“ je tedy jakýmsi „svědomím“ společnosti, v němţ jsou drţeny její mravní principy.
Stejně tak je „étos“ jedince jeho svědomím vedenou mravností. Například podle Pavla Flosse
se „aţ v rovině étosu stvrzuje lidské a dovršuje se člověk jako člověk“ (Floss, 1998, s. 230-
250). Oproti tomu etos je morálkou společnosti i jedince – je uţitou hodnotově-postojovou
orientací – dle ní usuzujeme na morální či nemorální jednání sebe i druhých.
Morálka, tedy etos, neustále však podléhající tlaku étosu, osobní svoboda a demokracie
jsou třemi základními pilíři euro-americké civilizace, která, třebaţe námi v mnoha oblastech
kritizována, je vrcholem dějinných procesů na této planetě (alespoň dosud). Jiţ Arnold
Gehlen očekával od náboţenství pomoc při překonávání dezorientovanosti, bezradnosti a
bezmocnosti moderního člověka vůči technicko-ekonomickým strukturám současnosti.
Třebaţe například N. Luhmann tvrdí, ţe etika, tedy praktický etos, je „ztraceným
paradigmatem“, opíraje se o vzpomínané tři principy západní společnosti, filosofové,
například P. Floss či O. Höffe tvrdí, ţe zpochybněním morálky, by byly zpochybněny i
- 304 -