Aplikovaná etika v sociálnej práci - Prohuman

A p l i k o v á e t i k a v s o c i á l n e j p r á c i a ď a l š í c h p o m á h a j ú c i c h p r o f e s i á c h
_______________________________________________________________________________________
principy naší civilizace v celku, tedy osobní svoboda a demokracie. Podobně uvaţuje také
Hans Jonas, který má za to, ţe člověk je sice bytostí, která přivedla přírodu na pokraj
ekologické katastrofy, je však také jedinou bytostí, která ji můţe zachránit a kterou je moţno
k tomuto aktu zavázat „principem odpovědnosti“. (Vychází mimo jiné také z určení člověka
jako produktu přírody, který ţije z ní, ale zároveň vţdy určitým způsobem i proti ní, budujíc si
své vlastní prostředí, podle A. Gehlena.) Je to také Jonas, který postuluje obnovení
náboţensky fundovaných hodnot, jako je úcta a pieta. A podle Flosse o nejnáboţenštější z
nich – svatosti – soudí, „ţe je otázka, zdali bez ní lze nějakou etiku vůbec zaloţit.“ (Floss,
1998, s. 188; Více tamtéţ s. 173-191).
Etos, jako forma světového názoru, je odrazem toho, jak se pro určitou lidskou komunitu
ve skutečnosti věci mají, její pojetí přírody, společnosti a role jedince v ní. Podle Clifforda
Geertze představuje nejsouhrnnější představy komunity o řádu. „Náboţenská víra a rituál se
navzájem střetávají a potvrzují: intelektuální srozumitelnosti étosu se dosahuje tak, ţe je
ukazován, jako by představoval způsob ţivota implikovaný skutečným stavem věcí, který je
světovým názorem popisován; …“ Geertze se domnívá, ţe „náboţenský systém je vytvářen
souborem posvátných symbolů, propletených do jakéhosi druhu uspořádaného celku. Těm,
kdo jsou mu oddáni, se zdá, ţe jim takový náboţenský systém zprostředkovává opravdové
poznání, poznání základních podmínek, v jejichţ rámci je z nezbytí třeba proţít ţivot.“
(Geertz, 2000, s. 103 a dále).
Teorie hovoří o skutečnosti, ţe vývoj lidstva v současnosti prochází etapou „odcizení“, jeţ
je určeno nedostatečným podepřením morálky mravností (P. Floss). Z pragmatickostrukturalistických
pozic můţeme pod „odcizením“ rozumět stav člověka, který násilně
přetrhává vazby s druhými, sociální vztahy, popírá svou funkci ve společnosti. Z tohoto stavu
pramení jisté patologické jevy ve společnosti, jako je zvýšená kriminalita, drogová závislost,
rasové konflikty, ale také zvýšená nedisciplinovanost současné mládeţe a její neovladatelné
chování, které ve spojení se zvyšujícím se generačním neporozuměním mezi pedagogem a
studentem vede v mnoha případech k nezdarům v edukačním procesu. Člověk, adolescent se
jiţ nevidí jako funkční část celku, systému, řádu, tedy kultury a společnosti, ty se mu jeví jako
cizí, a proto se od nich distancuje. Ztráta zakotvenosti jedince ve společnosti a kultuře, ztráta
transcendentální sloţky lidského ţivota – víry či ideologie, která by mu jistým způsobem
zprostředkovala totální vysvětlení existence jeho i světa, můţe být dílčí příčinou psychické
nerovnováhy jedince, a tudíţ jeho nezdarů v edukačním procesu.
Studie hodnotových preferencí současných adolescentů má klíčový význam pro zkvalitnění
edukačního procesu na našich středních školách. Z makrosociálního pohledu je představovaný
- 305 -