Aplikovaná etika v sociálnej práci - Prohuman

A p l i k o v á e t i k a v s o c i á l n e j p r á c i a ď a l š í c h p o m á h a j ú c i c h p r o f e s i á c h
_______________________________________________________________________________________
neţ přijímat potravu, ačkoli zdravotníci jsou přesvědčeni o tom, ţe je velmi důleţité, aby
nemocný (např. onkologický pacient) jedl. Momentální potřeba „ztišení se“ či přímo modlitby
můţe být pro nemocného mnohem naléhavější neţ hygienická péče, kterou mu chceme právě
poskytnout.
Uvědomování si specifických kulturních a spirituálních potřeb nemocného, jejich faktická
podpora je nezbytná i ze strany zdravotně sociálního pracovníka, který přichází do kontaktu
s umírajícím nemocným a jeho blízkými. Uţ výběr zdravotnického či sociálního zařízení, i
volba hospice, coţ jsou záleţitosti, které zdravotně sociální pracovník s klientem a jeho
rodinou řeší, můţe být ovlivněna tím, zda dané zařízení je schopno uspokojit specifické
kulturní a duchovní potřeby či nikoli.
V nejobecnější rovině je kultura souhrn názorů, přesvědčení a praktik, které šíří sami lidé,
a které přecházejí z jedné generace na druhou. Britský antropolog Edward Burnet Tylor
definoval kulturu jako sloţitý celek, jenţ zahrnuje vědomosti, víru, umění, právo, morálku,
zvyklosti a všechny další schopnosti a zvyky, které si člověk jakoţto příslušník společnosti
osvojuje. (Davies, 2003) O kultuře se dá hovořit jak ve smyslu její univerzality, tzn. ţe mnohé
v lidském chování či ţivotním stylu je podobné nebo dokonce stejné, ať uţ jsme členy té či
oné kultury, tak ve smyslu diverzity, neboť mnohé je typické, specifické, jedinečné pro danou
kulturu. Součástí kultury je i náboţenství, které má velmi úzký vztah ke spirituálním
potřebám.
Spirituální potřeby jsou odvozeny od spirituality, kterou lze chápat jako duchovnost, jako
cestu a vztah k hledání ţivotních hodnot pravdy, etiky, smyslu a cíle ţivota, vedoucí k ţivotní
moudrosti a humanitě v souladu s určitým vyššími („vesmírnými“) zákonitostmi. (Irmiš, online)
Spirituální potřeby můţeme povaţovat za prostředek k dosaţení tzv. duchovního blaha.
Co je to duchovní blaho? Podle Kánského je duchovní blaho způsobem ţivota nebo ţivotní
cestou, která se dívá na ţivot a proţívá ho jako uţitečný a příjemný, která vyhledává moţnosti
svobodného výběru ţivot udrţujících a obohacujících nabídek, a hluboko se zakořeňuje do
duchovních hodnot a náboţenské víry. (Kánský, 1991) Protipólem duchovního blaha je
duchovní tíseň, tj. stav, při němţ dochází k narušení ţivotních principů, pronikajících celou
lidskou bytostí. Jedinec má pak reálně nebo potencionálně narušenou víru v systému hodnot,
které mu poskytují sílu, naději a smysl ţivota. Spirituální potřeby tedy rozhodně nelze zúţit
na pouhé snahy něco nebo někoho uctívat. Spíše je lze chápat jako hledání a touhu po
naplnění, která je vlastní všem lidem. Spirituální potřeby mají úzký vztah k hledání smyslu
ţivota a smrti. Nelze je tedy omezit jen na religiozitu. My je však pro účely tohoto článku
„zúţíme“ v tomto smyslu, a dále se zaměříme na náboţenské potřeby umírajících.
- 37 -