Záchranář

105
„Jdu spát, už je pozdě!“ Povídám, abych ukončil její plané naděje.
„Ještě chvíli!“ A stehnama mě obepne kolem pasu, leží ve vodě naznak.
Koukám na její velká prsa…
„Povídám, že du spát. Pusť mě!“
„S tebou taky nic není! Ale zítra tomu stejně neunikneš, nemysli si!“ Ta je ale
drzá. Já ji sem dovezu, přestěhuju při tom asi pět tun materiálu a ona…
„Nevděčnice!“
„Css!“ Sykne jako had, ale jde poslušně za mnou. Nechce tady zůstat sama.
Svalím se na postel a okamžitě usínám. Zdálo se mi, jak musím přeložit celou
scánii urychleně na vagón, odvést ji rychle zpátky do Prostějova a všechny věci
vrátit. Nakonec přišel Louda, že to všechno viděl v televizi a že jsem pěkný
blbec, že jsem ty auta boural. Prý jsem je mohl klidně objet, místa tam že bylo
dost. Ráno jsem se probudil celý rozlámaný a zpocený asi v jedenáct
dopoledne. Měl jsem zataženou roletu, tak mě ranní sluníčko nevzbudilo. Míša
je podivně ohleduplná. Ještě jsem v posteli zůstal další hodinu a pak mě hlad
přinutil vstát. Nasadil jsem si sluneční brýle a vylezl z auta. Tomu říkám
paráda, venku ani mráček, foukal jen slabý větřík od moře. Míša nikde.
„Míšóóó!“ Křičím z auta a sahám po pistoli.
„Co tak řvéš, jsem tady!“
„Aha, neviděl jsem tě.“ Člověk má starost a ona ho ještě seřve!
„Páníček se nám vyspinkal? Jak ti je?“
„Mám hlad. Uděláš něco?“
„No, žes mně sem včera odvez tak jo, ale že s tebou večer nic nebylo, tak mi
pomůžeš.“ Tomu říkám vychcaný jednání.
„Co budeš chtít?“ Ptá se.
„To je jedno, třeba udělej špagety, měla by tam být ta dobrá omáčka. Já do toho
nakrájím tu šunku z konzervy. Jó?“
„Ty chceš teplý jídlo?“
„Mám hlad a nic studenýho žrát nechci! Dyť na tom nic není. Máš to za chvíli
ohřátý!“ To jsou otázky! Ta člověka dokáže po ránu vytočit.
„No jó, nemusíš být hnedka nervózní!“ Aúúúúú!!! Raději už nic neříkám, beru
Benelli a jdu na procházku.
Parkujeme na asfaltovém parkovišti před hotelem, který se jmenuje Sun.
Myslím že všechny hotely tady se jmenují Sun.
Je to asi třípatrová stavba, ve tvaru obdélníku, docela udržovaná. K moři je to
kousek, jenom tam ale nakouknu přes dunu. Řady polámaných slunečníků
hovoří jasně o tom, že tu asi nedávno pěkně foukalo. Nechci chodit nikam
daleko, na obhlídku budem muset ve dvou. Raději bych zítra, dnes se jenom tak
lehce flákat a pak vyrazit po okolí. Teď mám v plánu se akorát nastěhovat do
hotelu a spát. Jdu zpátky, Míša už má navaříno.
„Tak co jsi objevil?“ Zeptá se. Koukám, šunka už je nakrájená ve vomáčce.
„Ale nic. Po obědě bychom se mohli nastěhovat tady do toho hotelu. Co ty na
to?“
„Hmm, jo. Zítra chceš začít hledat nějakou vilku?“