Záchranář

Vila
107
Odpoledne jsme nanosili nějaké věci do hotelu, bydlíme ve druhém patře. Hotel
naštěstí nenavštívili psi. Je docela dobrý, akorát z kuchyně je příšerný smrad,
ale hrozný. To jsou ty jejich „dary moře“. Nic tak odpornýho jsem nečuchal,
kam se na to hrabe chcíplý kůň. Dveře do kuchyně jsem zajistil křeslama a
přelepil izolepou. Stejně tam smrad ale trochu byl, asi už načuchly koberce. Na
chodbě je pořád otevřené okno, ale raději ve druhém patře… Zbytek dne jsme
strávili na pláži, vzal jsem si z auta potápěčský brýle a šnorchl, to byla paráda.
Je zajímavý sledovat Míšu pod vodou, když je nahatá. Pak na to přišla, že se
kolem ní pořád točím a nadávala mi do šmíráků a dobytků. Nevím co jí na tom
vadí. Nevypadalo ale, že by to hrála. Večer jsem si to slíznul (do slova a do
písmene).
x x x x x
Další den ráno jsme vyjeli hledat vytoužený objekt. V recepci jsem si
„vypůjčil“ podrobnou mapu.
Silnice byly samozřejmě nacpané, ale opravená radlice a nahlas puštěný
Rammstaini nárazy docela korigovaly.
Na jednom úpatí jsme viděli pěknou vilku, ale při prohlídce Míša pořád
remcala, že tohle se jí nelíbí, že tamto je blbý a tohle je zase přeplácaný atd.
Druhý barák se nelíbil zase mě, tak jsme domů přijeli s nepořízenou. Šel jsem
hnedka spát, Míša mě sice lákala do vody, ale odolal jsem. Asi ve dvě ráno mě
vzbudila a dřela mě až do šesti do rána. Vstával jsem na oběd. Míša byla
kupodivu čilá, oběd nachystaný, asi jsem na ni večer zapůsobil. Večer jsme
opět přijeli s nepořízenou. Až další den jsme čirou náhodou objevili, co jsme
hledali. Byla to náhoda.
Ráno, no ráno, asi v deset jsme vyjeli zase jiným směrem asi dvacet kilometrů
od hotelu byla zablokovaná cisterna a když jsem do ní střelil tak vybouchla
blbým směrem. Musel jsem couvnout a jak tak pomalu couvám, tak vidím že
od hlavní silnice vede úzká, poměrně dobře udržovaná cesta. Zprvu jsem tomu
nepřikládal žádný význam, ale pak mě něco napadlo.
„Podíváme se kam vede ta cesta.“ Míša jenom pokrčila rameny. Jeli jsme asi tři
kilometry po náhorní plošině, kde rostla jenom nízká trnitá křoviska a sem tam
nějaký zákrsek. Nikde nic. Pak se cesta začala trochu zvedat a museli jsme
projet mezi dvěma břehy, jež cestu svíraly, asi do výše sedmi metrů. Vypadalo
to, jako by to někdo navršil schválně, sice už byly hodně zarostlý, ale něco mi
říkalo, že to jsou umělé valy. Pak se cesta zase začala stáčet pryč od moře. Asi
po dvaceti minutách jsme dojeli zpátky na asfaltovou cestu, tak pět kilometrů
než jsem sem vjeli.
„To je divný. Musí tam něco být! Nevšimla sis nějaké boční cesty, nebo něčeho
divnýho?“ Ptám se Míši, tak však zase jenom krčí nechápavě rameny.
„Čeho divnýho?“