Záchranář

220
si ničeho nevšimli. Pak Míša ukázala jedním směrem. Podíval jsem se tam.
Skutečně, po nějaké chvíli jsem viděl skupinku asi třiceti lidí, brodící se v
závěji. Půjčil jsem si od Horsta dalekohled, byl to velký triedr 20x80.
V dalekohledu jsem tu bandu viděl lépe. Ukážu směr Horstovi a povídám:
„Támhle jsem něco zahlíd…“ Horst se na mě nedůvěřivě podíval.
„Vážně?“ Pak chvíli pozoroval udaný směr a skutečně po chvíli řekl.
„Hmm, něco tam je, ale je to špatně vidět. Máš dobrý voči hochu.“ Pochválil
mě. Kouká do mapy a udává směr přiblížení.
Zase jsme nasedli na sáňky, cesta už byla vážnější. Dávali jsme pozor
abychom se nevymleli. Bylo znát, že jde do tuhého…
Po hodině plahočení, kdy jsme s Míšou museli dodržovat jejich hlemýždí
tempo, byli bandité cítit. Horst se svými lidmi šli naivně vpřed.
Už byli kousek od nás, Horst nás ale dál vedl bez toho, aby vyslal pátrače
zjišťovat cestu. Musel jsem něco udělat.
„Mě se to nezdá, povídám Horstovi, jako kdybych něco zaslechl. Nějaký
hovor…“
„To se ti zdá mladej, tady nikdo není, dej na mě. Ti lotři budou až kousek dál.“
Rozhlídl se po krajině a povídá: „Vylezem támhle na ten kopec a tam se
rozhlídnem:“ Chtěl jít přímo do palebného pytle těch lotrů. Situaci zachránil
Pistolka.
„Já už do kopce nejdu! Proč se tu vůbec plahočíme. Zašel bych do nějaké
vesnice a tam bych na ně počkal. Ať si příjdou!“ Zahrozil.
„Nezapomeň, že tu vedem jako jediný v Evropě ozbrojený odpor. Ještě se o nás
budou učit ve školách.“
Napomenul ho Horst.
„Já ti na to seru, do kopce už nejdu!“
„K zemi!“ Zařvala Míša.
Padnuli jsme všichni rychle na zem. Kousek, asi sto metrů od nás se objevila
skupinka asi třech banditů. Pátrači. Šli ale s hlavama skloněnýma u země.
Nehýbali jsme se. Cítil jsem jejich pravidelné kroky. Přešli kolem nás.
Povídám Horstovi:
„Zkusím je zlikvidovat.“ Nevěřícně se na mě podíval.
„No kuráž ti teda nechybí, ale na tři nemáš šanci. Zlikvidujem je společně.“
Vydal pár pokynů a vyrazili jsme za nimi. Hlavní skupina byla asi kilometr od
nás. Dohnali jsme je brzo na dostřel. Horst určil každému koho má zastřelit a
pak už zbývalo jenom stisknout spoušť. Na padesát metrů nešlo minout.
Všichni tři se skáceli do sněhu.
Výstřely byly slyšet široko daleko… Tušil jsem průser.
Rozběhli jsme se k mrtvým. Měli klasickou výzbroj a teplé oblečení a nějaké
jídlo. Horst se radoval jako malý kluk.
„Jedenáct! Jedenáct!“ Hlavní voj se mezitím rychle přesouval k nám. Bylo jich
podle dupání asi čtyřicet, možná víc.
Horst je začal svlíkat a brát náboje a některé oblečení.
Viděl jsem dva pátrače na obzoru, koukali po nás dalekohledy a pak zase
zalezli za kopec. Horst a jeho parta si rozdělili náboje a na záda si dali