Záchranář

189
„Baf!“ Instinktivně šáhnul po pistoli, předběhl jsem ho a pistoli zahodil,
druhému jsem utrhnul kalašnikov i z řemenama. Myslím, že jsem mu při tom
vykloubil rameno. Začal se svíjet na zemi. První černoch se bez pistole na mě
vrhnul, zůstal jsem stát. Vrazil mi hlavou do břicha. Jaké bylo ale jeho
překvapení, když se ode mne odrazil jak od zdi. Ukopnul jsem mu hlavu,
Dr. Martens mu projel obličejem jak shnilou tykví, druhý se začal plazit zpátky
do vesnice. Nabral jsem hrst sněhu a vrazil mu ji do pusy. Pak jsem ho
popadnul za nohu a vláčel ho k vesnici, mrskal s sebou. Když jsme byli u
prvních baráků, tak jsem ho roztočil a hodil do okna jednoho z domů. Jako
když se hází kladivem na stadiónu. Chlapík proletěl zabedněným oknem
dovnitř, sundal jsem si ze zad katanu a zašvihal s ní ve vzduchu. S popěvkem:
„Z hluboka dýchat…. Z hluboka dýchat“ Jsem vyrazil k domu. Cítil jsem se
hnedka v lepší náladě. Z baráku začali vykukovat hlavně kalašnikovů a dva
zvědavé krky.
Proud čerstvé krve skropil sníh a dvě hlavy dopadly vedle ještě kouřících
exkrementů. Ozvaly se první výstřely, šel jsem dům od domu.
Né že by mě domácí vítali zrovna chlebem a solí, asi zapomněli, kde je dobré
vychování. Když pochopili, že nemají šanci, začali utíkat. Katanu jsem zastrčil
do pouzdra a na záda si zavěsil trubku, zahrál jsem si na dánských polích hokej.
Pravda, nebyla to zrovna fair-play, někdy jsem se dopustil i několika faulů, ale
vyhrál jsem.
Největší dilema jsem měl s těma ženskýma, ale to se vyřešilo samo, jakmile na
mě jedna z dam vytáhla pistoli a střelila mě do břicha. Samotného mě zajímalo
co se stane. Nejdřív jsem ucítil takovou tupou bolest, ale né že by mě to bolelo
moc, spíš jsem jenom o tom věděl, že mě někdo postřelil. Pak tělo začalo
stravovat kulku a nakonec po asi deseti vteřinách po kulce nebylo ani památky.
Dámám jsem dopřál rychlou smrt. Nejsem nelida.
Zajatce jsem zajistil hnedka ve druhém baráku, tam kde sídlilo velení. Sice
jsem se tím trochu zdržel, ale Míša z nich měla radost.
Mysleli si, že přijdu jako každý slušný útočník dveřmi nebo oknem, ale já je
zcela překvapil. Musel být na mě zcela neuvěřitelný pohled, když jsem se jim
proboural stropem a stál rozkročen s dvou a půl metrovou podivně zatočenou
bezešvou nerezovou trubkou ve prostřed místnosti, celý od krve. Zase byl cítit
ten známý smrádek.
Jenom jeden stačil utéct oknem, ale toho jsem dohnal kilometr od vesnice.
Svázal jsem velitele a ještě jednoho chlápka a šel jsem dokončit práci.
Pak jsem si zajatce naložil na záda (kouleli při tom očima, jeden jsem mě
pokusil kousnout…) a běžel s nima do Gentechu. Za pět minut jsme tam byli.
Dopravil jsem je do sklepa a každého zvlášť „ubytoval“ v jedné z místností.
Míša mě přišla přivítat, dali jsme si pusu a pak se zeptala:
„Tak jak? Slyšela jsem docela ostrou střelbu. Nezdrhnul někdo?“
„To víš že né, přinesl jsem ti dva kusy, tak máš prácičku. Já se musím někde
umýt.“
„Už teče voda.“ Řekla Míša a šla se podívat na zajatce.
Až ve sprše jsem slyšel šílený řev vyslýchaných.