Záchranář

181
„Víš kde jsme?“ Začal jsem. „Na tom skle je asi úplně stejná, nebo spíš
lepší fólie, jaká byla na tom teráriu u „kudlanky“. Tady podle mne vyrábějí ty
zrůdy. Musíme dávat bacha!“
Otočila se na mě. A usmála se křivým cynickým pohledem. Takový jsem u ní
ještě neviděl, zase jsem málem pustil do kalhot.
„Co je, kam jdem?“ Chtěl jsem se vyprostit, ale držela mě. Vedla mě stále
nahoru.
„Sakra, pusť mně!“ Zase jsem se jí pokoušel vyškubnout, ale držela mě jak ve
svěráku, vůbec jsem se nemohl z toho sevření dostat. Zmáčkla mě.
„Jaůůů! Co děláš! Zlomíš mi zápěstí!“
„Neboj, za chvíli budeš v pohodě.“
„Co blbneš, ty si tu něco snědla?“ Ptám se.
„Tady.“ Řekla, zastavili jsme se před nějakými dveřmi. Rány z venku byly čím
dál hlasitější.
Otevřela je.
Vešli jsme dovnitř veliké kanceláře, na pravém konci byly nějaké stoly a
počítače a na levém nějaké baňky se svítící modrou tekutinou. Míša došla
k jedné z nich. Nasála modrou tekutinu do injekce.
„Sedni si.“ Vyzvala mě.
„Nééé! Co blbneš, to nemůžeš! Já nechci být nějaká genetická zrůda!“ Usmála
se, musel jsem si sednout.
„Nebude to bolet! Nic se ti nestane. Uvidíš. Já jsem si ji bodla sama.“
„No jo, ale podívej, co to s tebou udělalo…!“ Jsi bílá jak smrt a ty fleky!
Podívej se do zrcadla!“
„To jsou vedlejší účinky, který do druhého dne zmizej.“
„Kecy!“ Nevěřím jí ani slovo.
„Ruku!“
„To si děláš srandu, né?!“ Popadla mi ruku, vůbec jsem neměl šanci.
Píchla mě.
Pomalu do mě natlačila celou odměrku stříkačky. Nic mi nepomohlo, že jsem
se bránil a kopal ji do nohy. Držela mě a nepustila, dokud do mě nenatlačila
všechno to modré svinstvo. Pak ze mne vstala.
„Teď se ti bude trochu motat hlava a možná tě to bude trochu bolet. Ale účinek
je… neuvěřitelnej.“ Cítil jsem, jak mi ten modrý svítící bordel proniká do
celého těla. Každou žílou i každou cévičkou projel a cítil jsem ho i na plicích.
Začal jsem kašlat, pak mě sevřela strašlivá bolest po celém těle. Každý nerv byl
na poplach! Každá molekula mého těla s bránila přijmout tu cizí „infekci“. Řval
jsem, že mě muselo být slyšet i venku. Tahle bolest se se zlomeným zápěstím
nedala vůbec srovnávat…Pak jsem ochraptěl a jenom se válel po zemi, mrskal
jsem s sebou asi deset minut, nemohl jsem dýchat. S hrůzou jsem zjistil, že
dýchat ani nepotřebuju, vlny horka se střídaly s vlnami mrazu a vlnami bolesti.
Cítil jsem každý vlas jak do něj vniká ta cizí látka, každý atom. Začal jsem
vidět nejprve zeleně pak žlutě a nakonec modře, mžitky mi běhaly před očima,
jako když se člověk dívá termovizí. Podivné obrazce a kruhy mi běhaly kolem.
Pak najednou všechno skončilo. Civěl jsem do stropu, viděl jsem každou