Záchranář

133
plaval, seč mi síly stačily. Míša se zase vracela, tentokrát jela pomaleji,
najednou se kolem mě prohnala dávka. Bylo to asi dva metry ode mne. Záhy
jsem pochopil, proč tak dlouho nikdo nestřílí, to co jsem zahlédl z vody mě
doslova šokovalo. Míša byla na člunu úplně nahá a černoši vejrali jak čerstvě
vyorané myši. Dělala na ně neslušná gesta, aby upoutala na sebe pozornost. Pak
začali střílet. Míša zrychlila a rovnou ke mně.
„Ona mě snad chce přejet nebo co!“ Člun se řítil přímo na mě, nebylo úniku.
„Uhni!!!“ Zařval jsem. V tom jsem jí dostal někam do nohy, lýtko. Začal jsem
polykat andělíčky. Míša to prudce strhla a podjela mě. Pochopil jsem. Snaží se
mě chránit člunem. Hodila mi kruh, pevně jsem ho objal. Udělal jsem moc
dobře, protože v tu ránu tam Míša kopla plnej knedlík a já vylít z moře a
dopadnul asi o padesát metrů jinde. Pořád jsem se křečovitě držel kruhu. Viděl
jsem akorát Míšin bílý zadek a bílou pěnu, do které jsem se pravidelně
zakusoval. Už jsem myslel, že mě chce utopit. Ujeli jsme tímhle zběsilým
tempem asi kilometr a já začal pomalu povolovat sevření kruhu. Naštěstí
zvolnila. Nakonec po dalším kilometru zastavila úplně. Vytáhla mě nahoru, já
už neměl na nic sílu.
Svalil jsem se na dřevěnou podlahu člunu. Nade mnou stála úplně nahá a něco
na mě mluvila. Nerozuměl jsem jí. Sledoval jsem její velké houpající se prsa a
usmíval se. Pak něco zlobně zasyčela a šla zpátky ke „kormidlu“. Skrčil jsem se
do klubíčka a těžce oddechoval. Dlouhé hnědé vlasy jí vlály ve větru a mě s tou
bílou zadnicí připadala jako bohyně. Několikrát se na mne otočila a zamračila.
Asi jí výraz v mé tváři nepřipadal dostatečně inteligentní. Zkontroloval jsem si
lýtko, krvácelo, ale bylo to jenom škrábnutí, budu mít ale pořádnou jizvu.
Stáhnul jsem si to obvazem. Začal jsem zase slyšet. Vylil jsem vodu z uší, utřel
si hlavu ručníkem a došel k ní. Lekla se. Dal jsem jí pusu a řekl:
„Dík. Byla si úžasná.“ Nejdřív se zamračila, ale pak se usmála. Mazali jsme
pryč, některým černochům se asi až nyní zavíraly tlamičky.
Dokážu si představit co se jim honilo hlavou, když se kolem nich prohnala
nahatá bílá holka s velkými prsy, mávající tričkem, které posléze hodila do
moře. A ještě na ně dělající obscénní gesta. Muselo to rozrušit i toho velkého
medvěda, ze kterého vyzařovala naprostá důstojnost a majestát.
„Co byli zač? Proč po tobě stříleli?“ Ptala se Míša.
„Nedorozumění.“ Odpověděl jsem. Udiveně se na mě podívala.
„To je dlouhá historie.“
„Tak dělej, říkej!“ Nedala se Míša. Celou story jsem jí musel vypovědět. Od
kadícího černocha až po mé putování kanálem.
„Takže, kolik si jich, prosím tě, asi zabil?“ Nakonec se zeptala.
„Asi třicet.“ Odpověděl jsem hrdě.
„To znamená, že jsme teď pěkně v prdeli, protože si je nasral a pudou po nás.“
„Hmm, asi jo.“ Odpověděl jsem potichu.
„To si se s nima nemohl nějak dohodnout? Musel si ho hnedka zastřelit?!“
„Musel! Jinak bych tu nestál. Byli takoví nějaký zfetovaný, takoví divný…“
„Hm. To znamená, že musíme někam pryč. Ale kam? Kolik jich asi je?“
„Asi pět set, možná víc…“