Záchranář

190
„Co kurva tak řvete?!“ Nadával jsem ve sprše, konečně chvilka klidu a oni
mi ji chtějí zkazit! Zase teplá voda, první po několika dnech. Naposledy mě
Míša spařila v té vaně po tom zápalu plic. Už ani nevím, jak se to městečko
jmenovalo… Chtěl jsem si to užít a oni takhle vyvádějí… Naštvaný jsem vylezl
ze sprchy.
„Musím se tam podívat, co tam s nima proboha vyvádí.“ Oblíknul jsem se do
čistého a šel do sklepa. Sténání bylo čím dál tím hlasitější.
„Jak na tohle může mít žaludek?!“ Vešel jsem do „posluchárny“. Naskytnul se
mi obraz jak z pekla, nebo nějakého hororu. Na háku co trčel ze stropu bylo
přivázáno lano, na kterém visel chlap komplet stažený z kůže, Míša ho
rozžhaveným pohrabáčem přejížděla po různých částech těla. Samozřejmě, že
byl už vykleštěn a měl vypálené oči.
Míša se na mě otočila, v očích ten zlomyslný výraz (že nevíš co ti teďka
udělám?). Zeptal jsem se:
„Jak to, že ještě žije, neměl bejt už mrtvej?!“ Míša odpověděla:
„Představ si, že jsem tu našla takovou látku, která zabraňuje předčasné smrti.
Trochu jsem mu jí stříkla.“ Usmála se a pak dodala:
„Nechce umřít.“ A pokrčila rameny.
„Co?! Jak nechce?“
„No tak se podívej“ A ukázala na krváka. Škubal s sebou. Pak se mě zase
zeptala:
„Víš kdo to je?“ A aniž čekala na odpověď pokračovala: „To je ten parchant co
upálil Elí, taky ji před tím znásilnil.“ Blýskla po mě pohledem. Docela jsem se
vylekal.
„No tak já už radši du, tohle nemusím vidět.“ Nechápavě zakroutila hlavou, pak
za mnou křikla něco v tom smyslu: Že my chlapi nic nevydržíme a že chudák
ženská musí všechno oddřít. Neposlouchal jsem ji.
V celé budově byl slyšet ten hrozný řev, musel jsem spát venku. Sněžilo.
x x x x x
Ráno jsem se probudil, všude kolem bílo. Byl jsem celý zapadaný sněhem. Šel
jsem se proběhnout, zaběhnul jsem si do Kielu. Vzpomněl jsem si, že v tom
krámku se zbraněma byl ten nedobytný trezor…
Chtěl jsem si jenom ověřit jestli je opravdu tak nedobytný, jak se tvářil. A
hlavně co v něm je. Pak je tu další věc, za chvíli jsou totiž Vánoce a já nemám
pro Míšu žádný dárek. Už jsem prokaučoval Mikuláše a Vánoce bych nechtěl.
Trezor byl hroznej prevít, opravdu byl nedobytný, teda skoro. Musel jsem se do
něj prokopat z druhého baráku, byla tam dva metry tlustá železobetonová zeď.
Teda spíše železná než betonová. Zničil jsem na tom několik krumpáčů a padlo
na to asi dvacet granátů než jsem se dostal dovnitř. Docela mě to unavilo.
Výsledek ale stál za to.
Když se přede mnou objevila konečně dírka a já nakoukl dovnitř, mé srdce
zaplesalo. Nedočkavostí jsem se doslova procpal do trezoru. Majitel musel být
opravdu pěkný číslo.