Záchranář

„Proč sis je nevzal už v Budějkách?“
„Nevím, zapomněl jsem, že už sem do Čech asi nikdy nepřijedem.“ Najednou jí
to došlo, zase začala brečet. Nadával jsem si do blbců, ale je fakt, že to pro ní
nemůže být žádná nová informace. Asi jsem to připomenul v blbé chvíli.
Dojeli jsme k hranicím. Zastavil jsem a vylezli jsme z auta. Bylo mi sice blbě,
ale zas takovej cynik nejsem. Chtěl jsem se rozloučit se svojí rodnou zemí,
možná že to zní blbě, ale… Prostě je to tak. V potoce jsem vymyl sklenici od
jogurtu a nabral do ní půdu. Taková malá památka. Z turistického střediska
jsem sebral pěknou publikaci o České republice a dal ji do schránky před
spolujezdcem. Přejeli jsme hranice, už vím jak muselo být emigrantům, když
odsud v osmačtyřicátým nebo šedesátém osmém utíkali. Oni měli ale nějakou
naději, že se sem někdy vrátí, kdežto já? Za tři nebo pět let budou silnice
v takovém stavu, že neprojedu ani se scánií.
x x x x x
V Rakousku byl stejný obrázek jako u nás, auta narvaný v pangejtech, nebo
v polích, podle aktuálního stavu cesty. Scánia si pohodlně razila cestu vpřed.
Ujeli jsme asi sto kilometrů.
„Oběd! Udělám nějakou baštu. Co by sis dala? Mám tu chalupářský guláš,
fazole, ty bych mohl udělat s párkama a nebo udělám těstoviny. Co?“
„Já nemám hlad.“ Odtuší Míša.
„Tak podívej kočičko, něco jíst musíš, už dva dny si nic nejedla. Tak že, co?
Guláš, fazole nebo těstoviny?“ Už mě namíchla, člověk je nachcípanej a navíc
by vařit měla ona, když já řídím.
„Kočičko, mi říkal ten…“ A rozplakala se. Naklonil jsem se na ní.
„Prosím tě, já to tak nemyslel, nebreč. Pochop, mám o tebe starost, musíš něco
jíst.“ Brek, pokoušel jsem se jí utěšit, ale bylo to nanic.
„Udělám ten guláš. Něco ti tam nechám, buď to sníš a nebo ne.“ Po obědě jsem
vyklidil horní palandu, všechny věci jsem naházel na sedačky vedle sebe.
Alespoň se dneska pořádně vyspím. Míša nic nesnědla, pije pouze čaj. Dávám
tam víc cukru.
x x x x x
Zase jedem, projeli jsme několika městečky a míříme k Linci ten bych chtěl
vrchem objet. Naštěstí Rakušáci vybudovali kolem větších měst soustavu
obchvatů, tak není nutné projíždět centrem. Obávám se ale, že s tímhle
monstrem bych přes větší město neprojel. Na večír zastavujem v Eferdingu. Je
to takové střední městečko, asi dvacet tisíc obyvatel. Zastavuji na náměstí a
větrám. Venku pořád prší a jak to tak vypadá, tak hned tak nepřestane. Jsou tu
nějací psi, ale neotravujou, guláš jím raději studenej, nechci je moc dráždit.
Míša snědla oplatky.
Noc byla parádní, venku řádila vichřice, déšť tloukl do kapoty, ale mně bylo
fajn. Míša s sebou dole házela, ale já měl parádní spaní. Nahoře už sice není
81