Záchranář

257
Po týdnu jsme Míšu odvázali, byla úplně bílá a slabá jak čerstvě narozené
kotě. Kdyby mi doktor neřekl že žije, tak bych si myslel, že je mrtvá. Spal jsem
vedle ní na lůžku a sledoval jak je na tom. Věděl jsem, že jí nepomůžu, ale měl
jsem o ní hrozný strach. Vyhrožoval jsem doktorům, že je zabiju, jestli to
nepřežije. Hrozil jsem, sliboval jsem a zapřísahal je, ať dělaj vše co je v jejich
silách. Byli pod velikým tlakem.
x x x x x
Byl jsem rovněž hrozně unavený. Míša ještě nezačala reagovat, když se stalo
to, čeho jsem se obával. Usnul jsem. Ležel jsem u lůžka Míši a jen dva lidé
měli službu, jeden se mi už dávno nezdál, ale měl jsem jiné starosti, než abych
se jím zabýval. Probudil jsem se s bolestí na podlaze. Podívám se nahoru a
vidím, jak nade mnou stojí ti dva. Jeden v ruce karabinu, s kterou jsem je hlídal
a druhý v ruce nohu od stolu. Začal jsem se potit. Pobídli mě, abych vstal. Ten
s tou nohou mě zkusmo přetáhl po hlavě, stačil jsem se trochu sklonit, tak mě
praštil do ramene. Začal jsem se přehnaně svíjet na zemi.
„Tak ty svině jedna, alespoň víš, co je bolest!“ Zasyčel jeden z nich. Bolest
byla vzrušující, ten kdo dvakrát projde peklem tranformování organizmu, tomu
tahle malá bolest nevadí. Horší bylo, že jsem měl asi naražené rameno.
Pak do mě začli kopat.
„Vstávej! Teď si to odsereš!“ Pomaličku jsem se zvedal na nohy, když jsem byl
v takovým polodřepu, tak jsem se zprudka vymrštil a narazil do chlapíka co na
mě mířil karabinou. Přepadl na záda a zbraň mu vypadla z rukou. Kopnul jsem
ho do hlavy, k jeho smůle se nikdy nepřezouvám do bačkor… Mé Marteny
mají stále okovanou podrážku… Druhý z útočníků byl mojí akcí trochu
vyveden z míry, ale ne zas tolik, aby se na mne nevrhnul. Další ráně jsem se
s úspěchem vyhnul. Oba jsme byli od pušky stejně vzdálení. Koukali se do očí
a čekali, až jeden nebo druhý udělá chybu. On měl výhodu, že držel v ruce tu
dřevěnou nohu, já naopak, že mám volné ruce. Někdy se výhoda může plynule
změnit na nevýhodu a naopak.
„Tohle ti blbečku nevyjde!“ Snažil jsem se chlápka, který tu spravoval místní
síť a počítače, dostat do psychického tlaku. Potil se na čele, byl asi silnější než
já, ale mě nevadí na někoho surově zaútočit a způsobit mu bolestivé zranění.
Teoreticky bych měl mít psychologickou převahu…teoreticky.
Najednou se rozmáchnul, hodil po mě tu dřevěnou nohu a skočil po mně, noha
mě zasáhla do stehna, bolelo to. Narazil mi do břicha a jeho setrvačná síla mě
svalila na zem. Překulil mě na záda a začal mi sázet jeden úder do obličeje za
druhým, bolelo to! Pokoušel jsem se mu to vykrýt, ale vždycky si nějaká rána
našla cestu, byl celý rudý a hrozně při tom smrděl. Oběma nohama jsem mu
objal krk a stáhnul ho za sebe. Přesně jako tenkrát Usavekova syna. Bylo to na
poslední chvíli, ještě chvíli by do mě takhle bušil a býval by mě zabil.
Měl jsem ho sice ze sebe, ale neměl jsem vyhráno, ukázal se být velice
nepříjemný protivník. Stočil se na bok a patou mě kopl do holeně, zařval jsem.
Vrhnul jsem se po něm, chytl ho do kravaty a začal škrtit. Mlátil mě při tom do