Záchranář

251
píchnul tu injekci! Vaše kolegyně bude muset projít stejnou procedurou! Je
na tom něco snad nejasného?“ Polilo mě horko. Zakoktal jsem:
„Alé, alé, to?“ Alfréd se na mě zamračil. Otočil se a šel za Míšou. Slyšel jsem
jak povídá to samé i jí. Míša jenom kývá hlavou.
„Vona snad na to přistoupí!“ Utrousil jsem pro sebe a vydal se k dvojici. Když
skončili, zeptal jsem se Míši:
„Co na to říkáš?“ Pokrčila rameny.
„Je to jasný, já děti chci!“
„No to já radši zůstanu negrem. Někdo tě musí ochraňovat.“ Ušklíbla se.
„To by mě zajímalo, jak ty děti budou vypadat?“
„Jak! Budou trochu tmavší. No! Seš rasistka!“ Zasmála se. Alfréd nás přerušil.
„Tak mladý muži, až si to vaše partnerka rozmyslí, tak vyšetříme vás! Vlezte si
sem!“ Ukázal na lůžko, na kterém ležela Míša.
„Jestli se pokusíš o nějaký podraz!“ Varoval jsem Alfréda.
„Co si myslíte?! Nebudu přeci ničit takový dva pěkný kousky, když jste mi
všechno rozmlátili! Teď už nic nemám…!“ Jen by mě zajímalo, koho myslel
těmi „kousky“. Má štěstí, že nejsem vztahovačnej!
Pro jistotu jsem Míše nařídil:
„Hlídej!“ Kývla. Zajímalo by mě co jí teďka šrotuje v hlavě.
Tým kolem Alfréda mě napojil na přístroje. Jako Míšu, tak i mě olepili různými
čidly a píchli kanylu a odebrali krev.
Mravenčilo mi celé tělo, číhal jsem na nějaký podraz a byl jsem připraven, že
odtuď bleskurychle zmizím, jakmile ucejtím nějakou sviňárnu.
Tři hodiny jsem byl napíchnutý na přístrojích. Alfréd a spol. se rozplývali nad
dokonalostí našich organizmů. Zjevně se tak daleko nedostali.
Pak mi povídá:
„Tak s vámi to bude to samé. Vy nejste schopen žádné reprodukce.“ Zamrazilo
mě.
„Cože? To není možné, vždyť…“
„Se spermatem to nemá nic společnýho.“ Utrousil Alfréd. Začervenal jsem se.
„Sperma mít můžete…, akorát se vám vtom nic nebude hýbat…“ Všichni se na
mě dívali, cítil jsem se …blbě. Jednomu chlapíkovi zacukali koutky, jako by
v sobě držel smích. Chtěl jsem po něm skočit, ale Alfréd pokračoval
v povídání:
„Zřejmě jste takový nedokonalý prototyp. Naše produkty děti mít mohly,
možná, že nebyly tak schopný…v jistých věcech jako vy. Ale byly, řekl
bych,…hodnotnější. Vy jste jen brutální síla.“ To si teda dovolil dost…zase
jsem se zamračil. Omluvně pak dodal:
„Neberte si to osobně…ale je to tak.“ Otočil se a šel za Míšou.
„Tak, milá slečno, jak jste se rozhodla?“ Míša se na mě podívala.
„Chci mít děti!“ Alfréd se usmál.
„A já chci být černoch, mě to vlastně vůbec nevadí… že jsem černej. Docela
mě to vyhovuje… Jo, je to… fajn.“
„Dobře, v tom případě vám slečno můžem nabídnout nějaké kvalitní sperma
z našich zásob.“ Míša zakoktala.