Záchranář

125
jsem na moře a vypálil malou dávku. Odpovědí mi bylo známé chvění do
„řídítek“. Střely dopadly asi tak pět kilometrů od pobřeží.
„Dobrý!“ Pochválil jsem kulomet.
„Ty budeš můj nový kámoš. Škoda, že si tak těžkej a velkej.“ Zase jsem začal
se samomluvou. Pomáhá mi to přežít krizové situace. Zvednul jsem hlaveň
kulometu trochu výš a znovu vystřelil. Střely dopadly ještě trochu dál, ale ne o
moc. Pak jsem namířil na útesy, kde hnízdili rackové. Pokropil jsem je dávkou.
Skála lítala na všechny strany. Náboje se hladově zakusovaly do útesu a drtily
ho na malé kousky. Míša s Eleonorou se přišly také podívat. Chtěl jsem se
předvíst. Jeden malý skalní ostrůvek jsem další dávkou úplně vymazal. Paráda.
Tak se asi člověk cítí když má moc. Došly mi náboje.
„Já si to chci taky zkusit!“ Žadoní Míša.
„Tak si to zkus.“ A odstoupil jsem od kulometu. „Támhle máš náboje.“ A
ukážu na bedny s náboji.
„Tak mi snad pomůžeš, né?“
„Já? Takovej neschopnej blb? To by bylo pod tvoji úroveň. Né?“ Schválně
napodobím Míšu.
„Snad si se nám neurazil? Chtěla bych vědět, kam až to dostřelí.“ Žadonila
Míša.
„Tak to jsi tu měla být před pěti minutama. Teď už je pozdě!“ Dělal jsem
neoblomnýho, dobře vím, že to Míša musí vědět (pro všechny případy).
„Ale no tak. Prosím, prosím.“ Dále žadonila.
„Ty mě sereš! Ale vyčistíš ho!“
„Nevím jak se to dělá!“ Bránila se.
„Tak já ti to předvedu! Přines bednu.“ Eleonora na nás nechápavě koukala. Asi
se jí honilo hlavou, jestli jsme do sebe vůbec zamilovaný. Míša donesla bednu
s pásem. Společně jsme pás dostali do pusy kulometu.
„Tak a teď můžeš polykat.“ Míša se na mě podívala, v očích podivný výraz.
„Co civíš?“ Slušně jsem se zeptal.
„Ale jenom jsem přemýšlela, jak si to myslel.“
„Ženská.“ Utrousil jsem. „Na co ty zase nemyslíš!“ Usmála se a já už tušil, že
dneska bude „Dlouhá noc“. Zamířil jsem hlaveň kulometu na moře.
„Tak chceš si to zkusit?“
„Jasně!“ Ani jsem jí nemusel pobízet. Sedla si za řidítka na malou sedačku a
zmáčkla spoušť. Dávka letěla jak ohnivý drát do moře. Na hladinu dopadly
stovky projektilů a voda stříkala do velké výšky. Mávnul jsem na Eleonoru.
„Chcete si to taky zkusit?“ Zakroutila hlavou že ne. Míša zatím „kosila“ útesy a
skály před náma. Baví jí to. Pak jí došly náboje.
„Eštěěě.“ Prosila.
„Nic takového, někdy se třeba budou hodit. A tohle je plýtvání. Důležité je, že
oba víme, jaký to má dostřel.“ Míša obdivným pohledem zkoumala kulomet.
„Škoda že není lehčí a menší. To by bylo něco! To bych ho nesundala ze zad.“
Rozplývala se nad kulometem. Eleonora, když viděla, jak se to Míše líbilo, tak
mě obdařila soustrastným pohledem. Položila mi ruku na rameno a odešla.
Divný.