Záchranář

212
Přestávám raději snít. Míša, zdá se má, nějaký problémy s cestou do chaty.
Opatrně našlapuje, není si jistá cestou. Pak se odrazí a přistane na střeše. Je tam
asi dvoumetrová vrstva sněhu, vypadá to romanticky… Spouští se dolů, visí za
špičky za okap a hlavou dolů kouká do otevřenýho okna. Rozhlížím se kolem.
Nic. Všechny smysly napnutý, na léčku to ale nevypadá.
Po chvíli se Míša zase narovná a skokem ze střechy překoná vzdálenost asi
dvaceti metrů. Pak znovu skočí a znova a pak dojde až ke mně.
„Jsou to běloši!“ Říká bez okolků. To mě šokuje.
„Běloši?“ Vzpomínám si na nějaké zběhy z cizinecké legie, že by to byli další a
už je nebavilo táhnout z bývalými chlebodárci?
„Jo běloši, jeden je zraněnej, ale jen lehce. Jinak vypadaj celkem normálně.
Mluvěj německy.“
„Hmm. Co teď?“ Ptám se.
„No co, pudem se jim představit. Třeba jsou normální.“
„Dneska sotva někdo bude normální.“
„Já myslím, že nám to může být tak nějak jedno…“ Povídá Míša.
„To je fakt.“ Najednou jsem byl zvědavý na reakci těch lidiček v chatě až se
my dva tam objevíme. „Tak se pudem představit.“ Docela jsem se těšil.
„No, ale já myslím, že ty dva meče a trubky bychom měli někde schovat…“
„Máš pravdu.“ Povídám Míše. „Bylo by zajímavý, kdybychom se tam ukázali
s těmi normanskými meči.“ Směje se.
Meče jsme schovali asi pět set metrů od chaty do koruny jednoho smrku, tam je
nikdo nenajde.
„Musíme opatrně, je to tam samá past a nášlapná mina…“
„Jo, všiml jsem si.“ Nejdřív jde Míša. Dojde k místu kam minule doskočila a
odráží se. Skok. Napodobuju ji a za chvíli oba stojíme před dveřmi. Zrakem
prohlížim zda na dveřích není nějaká past. Ale vše se zdá v pořádku. Míša bere
za kliku.
„Guten Tag!“ Pozdravíme. Stojíme vysmátí ve dveřích a naskýtá se nám velmi
zajímavý pohled. Veprostřed místnosti, sedí za stolem tři chlapi s pusama
dokořán, jejich nevěřící pohledy jsou naprosto úžasné. První se vzpamatoval
chlapík ve flanelové košili na levém kraji stolu. Skočil na podlahu a rovnou po
samopalu.
Míša je však u ní dřív.
„O.K. My vám nechcem ublížit.“ Povídá anglicky. Chlapík se však nevzdává,
pokouši se Míšu odstrčit, nejde mu to. Chvíli se tam spolu strkaj. Mezitím
dojdu ke stolu, kde na mě pořád nevěřícně civí ti dva.
„How do you du?“ Zorničky se jim ještě trochu rozšířily.
První chlapík na ně něco křičí německy. Další se vzpamatoval prostřední, má
medvědí vrůst, natahuje po mně přes stůl ruce. Je pomalý, ale nechám ho
schválně, co má v úmyslu.
Oběma rukama mě chytnul za zátylek a vší silou mě přirazil na svoje čelo. Pak
se stalo asi něco, co z nich nikdo nečekal. Medvěd se svalil na podlahu.
Nechápavě se podívám po dalším chlapíkovi za stolem, ten už šmátrá v kapse