Záchranář

263
„Běž se podívat do podpalubí, jestli nenabíráme vodu!“ Poslal jsme Míšu
pryč, akorát mě znervózňovala. Za chvíli zase přišla, že to je všechno v pohodě.
„Prošla si to všechno?!“
„Jó!“ Oba jsme toho měli dost, já jsem u toho usínal, Míša mi dělala dozor,
abych neusnul. Trvalo to další den. Kousek od nás jsem zahlídl ledovec. Polilo
mě horko, najednou jsem se hrozně potil. Míše jsem nic neřekl. Pak se objevil
další přímo před námi. Míša zařvala jak postřelená. Oba jsme se vrhli na
kormidlo a strhli jsme Herberta na pravobok. Čekali jsme, dokonce i vlny se
zklidnily. Ticho. V levém okénku jsem viděl bílou masu, minula nás sotva o
deset metrů…
Když jsme vypluli z jeho „stínu“, tak se vlny do nás zase pustily. Byli jsme jim
pěkně vystaveni. S vypětím všech sil jsem loď strhnul zase vstříc vlnám. Padal
jsem únavou, oči se mi samy zavíraly. Míša do mě bušila ať nespím a ať
koukám řídit. Musel jsem chvilku usnout, protože jsem zahlídl Míšu, jak visí na
kormidlu a snaží se loď udržet ve směru proti vlnám. Pověsil jsem se zase na
kormidlo a pomohl jí. S úlevou se na mě podívala.
„Nemohla jsem tě vzbudit!“ Pokrčil jsem rameny.
Když se začalo blížit svítání, tak se vlny trochu zklidnily. Ráno to už bylo
celkem dobrý, otočil jsem loď a namířil si to k Anglii.
„Celou jí obeplujem. A poplujem rovnou do Švédska.“ Míša se na mě
pochybovačně podívala.
„Jestli tam trefíš!“
„Švédsko snad nemůžu minout!“ Ukázal jsem na mapu.
„Ukaž mi kam mám mířit, na kterou čárku a běž se vyspat. Máš na to pět hodin,
pak jdu já.“ Ukázal jsem Míše, jaký má držet kurz. Jakmile jsem se dotknul
postele, okamžitě jsme spal. Pak jsem vystřídal Míšu, spala asi deset hodin.
Když jsem ji vzbudil, byla naštvaná, že jsem ji měl vzbudit dřív. Počasí bylo
docela slušný a tak jsem něco spolknul a zase zalezl do pelechu. Zdálo se mi, že
plujem na gumovým člunu v moři plným ledovců, když jsme narazili do
ledovce, tak jsme se vždycky pozvraceli. Když jsem se vzbudil, bylo zase
světlo. Musel jsem spát minimálně dvanáct hodin. Byl jsem rozlámaný a
hladový. Upekl jsem párky a cibuli, to byla bašta. Míša cibuli nechtěla, snědla
jenom párek.
Vůbec jsem nevěděl kde jsem. Vím, že musíme plout na jih a pak na
jihovýchod… ale!
„Jak se mám někam dostat, když nevím kde jsem!“ Čučel jsem do mapy bádal
kde asi tak můžem být.
„Si děláš srandu, né. To mi chceš říct, že nevíš kde jsme?“
„Jo. To ti chci říct!“ Opáčil jsem naštvaně.
„Tak to jsme v pěkný…bryndě!“
„To taky.“
„Tak zkus vzít nějaký sextant, nebo tak něco…“ Přikrčil jsem se. Zapomněl
jsem ho totiž v přístavu.
„Kde ho máš?“ Dotírala Míša.
„Nevím.“