Záchranář

Hledání
225
Měl jsem samozřejmě pravdu. Míša byla nenasytná a musel jsem jí mnohokrát
uspokojit, než dala pokoj. V přestávkách jsem topil v lázni až tam bylo asi 120
stupňů. Krásně se nám vyhřály kosti. Pak jsem musel pro kimono, které se mi
mezitím vypralo v potoce. Pověsil jsem ho do místnosti před saunou a zase
jsme zalezli do vany.
Byly to příjemně strávené dva dny. Divočáka jsem se přežral, že jsem z toho
hekal a funěl. Pak Míša rozhodla, že se musíme hnout dál. Venku bylo pěkné
počasí a my se rozběhli k Montpellier. Domů.
Zajímalo by mě, co zbylo z našeho domova.
Cesta nám trvala dva dny, na nikoho jsme nenarazili.
x x x x x
Blížili jsme se k našemu domu. Doběhli jsme k místu, kde rostla křoviska.
Říkám: rostla, protože vše bylo spálené na troud.
Pomalu jsme procházeli místy, která jsme důvěrně znali. Došli jsme až tam, kde
stál dům.
Museli tam nanosit mnoho výbušnin, už bych tu nic nepoznal. Zbylo akorát pár
betonových bloků, jinak nic. Vše bylo spálené. Akorát ta opěrná zídka, za
kterou jsem se kryl s kulometem, byla celkem v pořádku.
Garáž byla taky vyhozena do vzduchu a po hromadě špalků a uhlí ani památky,
jen popel. Od moře fičel prudký vítr a přinášel déšť se sněhem. Hnusné počasí
spolu s děsivým pohledem na náš bývalý domov v nás probouzel hněv.
Míša chodila jako bez ducha a já věděl, že by ji nebylo dobré rušit. Objevil
jsem i několik pastí a zneškodnil jsem je. Asi je tu nakladli, kdybychom se sem
ještě vrátili. Chytré.
Po Eleonoře jsme nenašli ani stopu, možná jí hodili do hořícího uhlí… Míša
kolem té hromady popelu pořád přešlapovala, jako by něco cítila.
Bylo mi ze všeho nanic, sednul jsem si na zídku a vzpomínal. Jak se ten život
mohl ubírat úplně jinak… Míša mohla být už těhotná, aby dítě přivedla na svět
z jara. Elí by nám pomáhala a já bych jezdil na moře v rybářským kutru.
Taky bych asi chodil jak magor pro uhlí, ale těšil bych se na mimino. Míša by
byla nervózní, ale všichni bychom se měli dobře…
Místo toho se z nás stali mutanti a ze mě navíc černoch… Všechno mohlo být
jinak…
Došel jsem k Míša a vzal ji za ruku, podívala se na mě. V očích zase ta stará
bolest. Kdy tohle skončí? Divím se, že jí nejsem odpornej.
„Musíme pryč.“ Povídám. Kývla.
„Kam pudem?“ Zeptal jsem se. Pokrčila rameny.
Šli jsme k hotelu, kde jsme se poprvé ubytovali. Cestou jsme uviděli ohořelý a
rozmlácený vrak scánie. Poznal jsem ho podle radlice, byla nepřehlédnutelná.