You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
119<br />
Míša domluvila, tak v knihovně zavládlo ticho. Čekal jsem co se stane,<br />
ruka se mi zase pomalu přibližovala k pouzdru. Babča najednou měla nějaký<br />
vlhký oči. Pustila brokovnici na zem. Slzy se jí začaly řinout po tváři, udělala<br />
tři kroky k Míše a objala ji. Jestli mi spad někdy v životě kámen ze srdce, tak to<br />
bylo právě nyní. Obě hlasitě brečely a babča něco francouzsky šveholila Míše<br />
do ucha. Hladila jí po vlasech, nějak jsem se cítil trapně. Babča to asi vycítila.<br />
Pustila Míšu, otočila se ke mně a hrdelní francouzštinou řekla:<br />
„Pardon monsieur.“ A uklonila se (nezvykle hluboko). Co na to říct, taky jsem<br />
se uklonil a pokrčil rameny. Všichni jsme se rozesmáli. Představila se jako<br />
Eleonora Depis a máme jí prý říkat Elí. Míša se jí anglicky zeptala, jak to že<br />
žije, jak přežila, když jsou ostatní mrtví. Babka jenom pokrčila rameny a řekla,<br />
že neví. Pak se na nás pořádně podívala a mávla rukou, jako že to je jedno a<br />
naznačila nám, že ji máme následovat. Šla směrem ke krbu.<br />
„Snad nepoleze do komína.“ Povídám Míše, když začala otevírat zamřížovaný<br />
vrátka od ohniště. Míša jenom pokrčila rameny. Babča vlezla do ohniště, na<br />
něco šáhla nad sebou a najednou se jedna z bočních stěn krbu pomalu odsunula.<br />
Kývla na nás. Šli jsme za ní. Krbové ohniště je poměrně velké, asi metr a půl na<br />
dva metry. Boční cihlová stěna tvořila tajný vchod kamsi. Nejdřív se objevila<br />
taková malá místnost, kde ze stěn koukaly malé výstupky s popiskama.<br />
Eleonora nám řekla, že to jsou kukátka do všech pokojů. Pak jsme šli dál. Na<br />
konci místnosti byly vidět schody dolů, babča se po nich vydala. První chtěla jít<br />
Míša, ale odsunul jsem ji a první za babkou jsem se vydal já. Ruku zase na<br />
pouzdru s čezetou. Nemám důvod hnedka každému slepě věřit, po tom co se<br />
s ním znám sotva deset minut, z toho polovina tvoří čas, kdy jsme protivníci na<br />
život a na smrt. Šli jsme dolů po schodech, schodiště bylo neuvěřitelně dlouhé.<br />
Chodba byla odlitá z betonu a byla v ní cítit vlhkost. Schodiště se snad<br />
dvacetkrát zatočilo, začala se mi pomalu motat hlava. Babka přede mnou<br />
cupitala, bylo na ní vidět, že tuhle cestu důvěrně zná. Míša se mě trochu<br />
křečovitě držela za ruku. Konečně se chodba přestala točit. Před námi byl asi<br />
desetimetrový rovný úsek a na konci dveře. Došli jsme k nim, pořád jdu jako<br />
první. Babka vyťukala na klávesnici nějaký kód. Dveře, tedy spíš trezorový<br />
vrata, se neslyšně odsunuly stranou. Vešli jsme dovnitř. Byl to asi deset metrů<br />
dlouhý a pět metrů široký sklep s klenbou, zbudovaný z velkých žulových<br />
kamenů a po zdech visely obrazy těch nejznámějších mistrů, od Rafaela přes da<br />
Vinciho až po Rubense. Kráčeli jsme po podlaze z velkých kamenných desek.<br />
Z hlavní místnosti vybíhala boční chodba se spoustou výklenků, kde byly<br />
posazeny antické sochy. Rafinované osvětlení celého prostoru dodávalo<br />
přízračný až mystický výraz. Připadal jsem si, že jsem se dostal o několik<br />
staletí zpátky. Míša mi pevně tiskla ruku. Chodba ústila ještě do větší místnosti.<br />
Ta byla opět vystavěna ze stejných kamenných kvádrů jako ta první. Na<br />
stěnách opět vzácné malby a sochy. Celou cestu dolů nikdo nepromluvil.<br />
„Proč to tady takhle syslují?“ Zeptal jsem se Míši. Ta jenom nechápavě kroutila<br />
hlavou.<br />
„Zeptám se jí na to.“ Posadili jsme se do překrásně vyřezávaných kožených<br />
sedaček. Já s Míšou vedle sebe a paní domu naproti nám. Míša se jí anglicky
Change language