Záchranář

obluda, kterou si lze jenom vymyslet. Nejdřív jsem nemohl uvěřit svým
očím na co se vlastně dívám, ale jenom do to doby, než se to pohnulo. Živoucí
noční můra. Civělo to na nás. A mělo to hlad. Tvor, nebo jak to nazvat, vypadal
jako přerostlá kudlanka, ale s chlupatým tělem, charakteristický a uhrančivý
výraz mu však zůstal zachován. Bylo to vysoké asi dva metry a z očí mu tekl
takový odporný sliz. Buď to bylo nemocný, nebo to byly příznaky hladu, či
normální jev. Míša byla jako paralyzovaná, ani se jí nedivím. Tvor se jí díval
přímo do očí a hypnotizoval ji. Vzal jsem ji za ruku a snažil se jí odtáhnout od
„kudlanky“. Bránila se. Musel jsem ji silou popadnout a doslova odvléct
z místnosti. Tvor se vrhnul na sklo a začal do něj bušit. Na chodbě se jí
podlomila kolena.
„Kam jsme to proboha vlezli!“ Tázavě se na mě podívala.
„Nevím, ale musím tu věc uvnitř zlikvidovat.“
„Ale jak? Sklo bude asi pěkně tlustý!“ Odvětila Míša.
„To nevím, ale něčím jí musí krmit, nějaký dvířka, kam bych mohl hodit
granát.“
„Jak? Co to je za zvíře? Nikdy sem to neviděla. Taková hrůza.“ Míša byla
úplně dezorientovaná.
„Jak na mě koukala, to bylo hrozný, jako by čekala, že přijdu…Ty voči.
Nesmíš se jí dívat do očí!“
„Neboj, já už si poradím. Tady máš pistoli, jak s ní zacházet, to víš. Já se du
kouknout na tu bestii“ Šel jsem zpátky do místnosti, „kudlanka“ v teráriu už
nebyla. Dívám se pozorně po místnosti, samopal v ruce. Nikde nic. V rohu
místnosti byly nějaké krabice, velký stůl pár židlí a pohovka, jinak prázdno.
„Co může být v těch bednách?“ Do jedný jsem kopnul, byla prázdná. Pěkně
smrděla. Druhá byla těžší, beru nůž, pomalu otvírám bednu a nějaké obaly.
Vytáhnu obal – nějaké kosti a kusy shnilého masa… V další bedně to samé.
Pomalu si prohlížim pokoj, pohovka je hned naproti skleněné stěně. Jako by se
sem chodili koukat jak do divadla.
„Kam ses ty svině poděla?“ Terárium má hloubku asi šest metrů a široké asi
osm metrů. Nějaké klacky, pak pahýl jakéhosi stromu, na kterém jsou vidět
jizvy od drápů… Na zemi písek a kamínky, „kudlanka“ nikde. Přistoupím blíže
ke stěně.
„Zajímalo by mě, jak je to tlustý.“ Z lehka se dotknu ochranného skla.
Najednou z protějšího rohu se zvedl oblak prachu a písku a „kudlanka“ dopadla
na sklo. Příšerně jsem se vylekal, upadnul na zem a rychle se sunul pryč.
„Kudlanka“ se pustila svými drápy do skleněné stěny, škrábala a mlátila
v šíleným rytmu. Během půl sekundy bych byl úplně na sračku. Míša, která mě
uslyšela, jak jsem vykřiknul se vřítila do místnosti a vypálila po tvorovi několik
střel. Střely se neškodně odrazily od skla.
„Počkej, nech toho!“ Okřiknul jsem Míšu. „Kudlanka“ zaregistrovala dopady
střel, zklidnila se a přiložila pracku na sklo. Pak se stáhla.
„Zase po nás civí.“ Řekla stále ještě zadýchaná Míša.
„Nekoukej na ni! Něco musíme vymyslet. Málem jsem dostal infarkt.“
„Co se stalo?“ Ptá se Míša.
92