Záchranář

256
Pak jsme vylezli na povrch, byla mi hrozná zima. Byla jenom v tričku, já
jsem se choulil v péřové bundě, kterou mi půjčili dole. Nemít kulicha, tak mi
omrznou obě uši. Běhala kolem mě jak pominutá, po dvou, po čtyrech…paráda.
Bylo mi líto, že už to nedovedu. Nejlepší byly ty skoky, třicet metrů do dálky…
Pak jsem musel zase dolů. Byl jsem vyčerpaný. Lehnul jsem si do postele a
spal. Po dalším týdnu jsem se uzdravil docela. Začal jsem se nudit.
Míša byla nějaká zaražená… Tušila, co ji čeká. Mnoho jsme si o tom vyprávěli.
Říkal jsem jí, že bolest na začátku bude hrozná, ale pak jí bude scházet.
Nemohla to pochopit, říkala, že jsem divnej, když mi schází bolest. Dál jsem jí
pověděl, že nejhorší je ten mrtvolný stav, který příjde po bolesti, ale i to přejde.
Znovu jsem se ujišťoval, jestli to chce. Pak se rozkřičela, ať se jí na to už
neptám.
Jednoho dne rozhodla:
„Dneska chci, abyste mě taky předělali!“ Nikolas polknul.
„Nezapomeňte, že jste stále našimi zajatci!“ Namířil jsem na Nikolase
karabinu. Kývnul.
„Hodně jste nám pomohli a já vám slíbil, že až to všechno skončí, tak vás
necháme na pokoji. „Odjedeme z Islandu a už se tu nikdy neobjevíme.“ Zase
pokýval hlavou. Nechal jsem si zavolat všechno přeživší osazenstvo.
„Jestli někdo udělá krok proti nám během operace, nebo i po ní…“ Natáhnul
jsem závěr pušky. Všichni pokývali hlavou.
„Výborně. Alfréde…“ Dal povel a celý jeho tým se pustil do práce. Litoval
jsem Míšu.
Začalo to.
x x x x x
Alfréd spolu s Nikolasem sledovali monitory počítačů. Míša ležela přivázána
na lůžku. Pak nám dali znamení, že jsou připraveni.
Slzy měla na krajíčku. Stisknul jsem jí ruku a dal jí velkou pusu. Jazyk. Usmál
jsem se na ni.
„Neboj, bude to dobrý… Vydrž!“ Pak začalo mravenčení, Míša řekla, že jí
svěděj nohy. Podrbal jsem jí, celkem to pomáhalo. Pak začala řvát… Bylo to
hrozné, bolestí s sebou škubala a házela. Řemeny nemohla přetrhnout, uvázali
jsme jí dvojitý. Už tu nebyl nikdo, kdo by měl dostatečnou sílu, aby jí stáhnul
nový řemen.
Najednou mi došlo, proč dali kolem mě a teďka i kolem Míši ty skleněné
přepážky. Bylo to kvůli hroznému řevu, který jsme oba vydávali. Míša ječela
vskutku děsivě. Nasadil jsme si sluchátka, abych trochu ulevil uším, ale moc to
nepomáhalo. Připadal jsem si jak tenkrát v Oplocanech, když jsem pouštěl na
svobodu ty prasata. Míše jsem pomoc nemohl, odešel jsem za přepážku a
bezmocně sledoval, jak trpí…
Za dvě hodiny už jenom sípala, výdrž měla pořádnou. Další průběh byl
podobný jako u mě. Možná, že ten mrtvolný stav nebyl u ní tak dlouhý.