Záchranář

v šílený spirále. Nevím kde je nahoře a kde dole. Hlavně nemyslet na to kde
jsem. Zátylek, zase ten zátylek, je to pocit jako by mě vyrůstala druhá hlava.
Prásk! Proud mě švihnul o stěnu přesně na druhou stranu, než kde jsem měl
lano. Ošklivě jsem si narazil rameno. Chci se vrátit, ale už si mi nedostává síly
na to abych přemohl proud. Rezignovaně odmotávám lano, nohy mám skrčené.
Pro někoho bych musel působit jako bláznivej skrčenec který se v absolutní
tmě spouští do vodního víru. Bláznivej sebevrah.
Najednou moje nohy nahmataj úzký vlez do sifónu. Jestli tady byl proud
prudký tak v sifónu mě to semele. Připadám si jako bych lezl do obrovského
mlýnku na maso, kde není žádný drtící šnek, ale jeho funkci obstarává ledová
voda. Vůbec nevím jak mám do toho vniknout, kdybych tak mohl zatlouct
skobu, ale takhle to se mnou hází ze strany na stranu a nemít nepromokavý vak
na zádech a lano, tak bych byl mrtvej. Zkouším se ještě jednou vrátit, ale
nemám vůbec šanci. Vzduchu mám odhadem tak na čtvrt hodiny, možná ani ne.
Nemohu se podívat. Zkouším se opatrně přiblížit k tomu víru, ale je to tam
šílený, zláme mi to tam nohy. Zase se odtahuji, ale po chvíli nevidím žádné
východisko než se tam spustit. Mapuji nejdřív oblast kolem té díry, ale mé nohy
nezaznamenávají žádnou další díru ani chodbu kam by směřovala voda. Je to
tedy ten sifón. Centimetr po centimetru se spouštím dolů, hlavu mám mezi
rameny a nohy pokrčené u sebe. Díra má asi metr v průměru a já jsem jako by
mě posadili na drtičku pet lahví – menší a menší až budu… Proud mi najednou
vytrhnul lano z ruky, mrštil mě o stěnu pak do mě něco velkého koplo, narazil
jsem si hlavu, přilba bude asi prasklá, mám odřenou půlku tváře a proud mě
stáhnul brýle i s náhubkem. Je po mně. Další rána do hlavy a do zad. Bohužel
lano už nemám, tak to šlo do živého.
Všechno se to odehrálo asi ve dvou, třech vteřinách. Začínám polykat vodu.
Najednou mě někdo vzal za flígr a vyhodil z té automatické pračky na vzduch.
Nevím jak dlouho sem tam rotoval, ale chvíli asi jo, protože jsem vypil půlku
jeskyně. Udělal jsem asi dvě tempa a praštil se do hlavy, proud mě strhnul taky
helmu i s čelovkou. Budu mít asi pěknou bouli. Snažím se nahmatat nějaký
břeh a šíleně u toho kašlu a nadávám. Jestli to ta holka slyší… určitě si takhle
svojí záchranu nepředstavovala. Jediné co mě napadá je: fiasko.
Břeh nikde, tak ručkuju podél stěny dál od sifónu, proud mi tentokrát pomáhá.
Už cítím dno, chodba se začíná pomalu zdvihat, tma jak v pytli. Pomalu
pokračuji dál chodbou.
„Halóóó.“ Volám do tmy, jestli tu někdo není. Žádná odpověď. Sakra, kde
může být? Najednou cítím vedle sebe podestu – břeh. Musím si rozepnout pytel
s věcma, mám tam náhradní čelovku. Díky Skunku… teda díky Loudo. Mám ji.
A světlo. Nikdy jsem se tak neradoval. Promočený, zmrzlý, potlučený, ale
neuvěřitelně šťasten. Dychtivě se kolem rozhlížím i klaustrofobie ustoupila, no
potom zážitku se není čemu divit. Chodba je asi třicet metrů dlouhá.
„Halóóóó.“ Znova se pokouším navázat spojení, ale proud řeky divoce naráží
na břeh a okolní stěny, tak mě není slyšet. Vody už mám jenom po kolena,
koukám ze strany na stranu a rozhlížím se, jestli tady nejsou boční východy.
Zatím nic, ale konec chodby bude asi jiný už odsud jsou vidět nejasné obrysy
8