Záchranář

84
nepotkali ani živáčka je dosti frustrující. Nepočítám teda ten otřesný zážitek,
kterej se na nás tak podepsal.
Další den se nám podařilo ujet po dálnici asi dvě stě kilometrů. Radlice dostala
pěkně zabrat, večer ji budu muset bezpodmínečně opravit. Pro tyhle účely jsem
sebou vzal jednu traverzu, dvě účka a nějaký plechy.
x x x x x
Venku je nádherné počasí, teďka se nacházíme poblíž města Dole.
Sjíždím z dálnice, zastavuji v jedné malé vesnici, Damparis se to tu jmenuje. Je
to taková útulná ves se spoustou zachovalých středověkých domů. Míše se tady
hrozně líbí, domy doslova lákají k prohlídce. Do dvou se taky podíváme. Mají
úzkou chodbu, kde po obou stranách jsou dveře do obytné části.Tu tvoří velká
kuchyně a malý pokojík. Na druhé straně chodby je další pokoj a koupelna se
záchodem. Ty mají okno do zahrady. Každý dům má nádhernou velkou
stupňovitou zahradu. Všude na zemi je ozdobná dlažba a překrásné zídky tvoří
cestičky v zahradě. Vzrostlé stromy, přes sto roků staré, dotvářejí pohodovou
atmosféru. Druhý dům je podobný, ale větší. Má vjezd do zahrady z ulice, ale i
tak je zahrada perfektně upravená. Dokážu si představit, jak by to vypadalo u
nás. Český člověk všechno zasere krámama a haraburdím. Místo původní
dlažby by byl rozpraskaný beton, posraný od slepic a v rohu by byl přivázaný
pes, nebo se tísnila králíkárna. Zezadu k baráku by byly přilepený chlívky a
kurník pro slepice. Vůbec by mi nevadilo tu zůstat. Za humny pěkná krajina,
nedaleko lesík, kde by určitě rostly houby. No ale moře je moře a navíc tam
bude ještě tepleji, tady jsme ještě dost na severu.
x x x x x
Radlici jsem opravil až další den ráno. Byla to fuška. Nejdřív vytáhnout
centrálu, pak svářečku a nakonec traverzy. Radlice byla hnutá doleva, asi od
toho jak auta odlétaly doprava. Šrouby i svary ale drží. Dojel jsem k jednomu
baráku a tak dlouho o něj radlicí páčil, až jsem ji dostal jakš takš do roviny.
Potom jsem v tý poloze zůstal stát a nařezal „íčko“ a přivařil. Radlice se
srovnala.
„Tak a je to, snad už na to nebudu muset šahat.“ Oddychnul jsem si. Míša
ležela na lehátku a opalovala se. Umyl jsem se pod pumpou a jen tak v trenkách
si lehnul vedle ní. Odpočívali jsme.
„Kdy dojedeme k moři?“ Zeptala se.
„Mohli bychom asi už zítra, ale já k moři zatím nechci.“ Nechápavě se na mě
otočila.
„Já se k moři těším.“ Zase ty vlhký oči…
„No to já taky, ale dokážeš si představit, jak bude ucpaná silnice kolem
pobřeží? To bude hrůza. K moři pojedem, zůstal bych tam tak dva dny,
odpočinem si, ale pak zas pojedem dál. Jo?“