Záchranář

Motáci
211
Vydali jsme se cestou na jihozápad. Chvíli jsem se vztekal a chvíli upadal do
melancholických stavů. Začalo foukat a netrvalo dlouho a vběhli jsme do
vánice. To náš běh vůbec nezpomalilo, pádili jsme dál až do noci. Zastavili
jsme se až ve Francii na pomezí Švýcarska a Německa. Je to asi podhůří Alp,
příroda je tu krásná a více méně nedotčená. Vesnic a měst tu moc není. Docela
pěkný kraj. Vyhlídli jsme si samostatný ovčín, nebo seník či co to dřív bylo.
Zachumlal jsem se do sena a opravdu usnul. Ráno mě vzbudila Míša. Chodila
po ovčíně a byla celá nesvá, když jsem vystrčil hlavu, tak se trochu lekla, ale
hned se vzpamatovala…
„Co jé?“ Zeptal jsem se. „Seš nějaká nervní.“
„Něco se mi nezdá, ty nic necítíš?“
„Co bych měl cítit? Je tu smrad, no.“
„Ale né. Vstávej! Něco mi říká, že tu nejsme sami.“ To mě zajímalo, že by mí
kolegové… Vstal jsem a vylezl z ovčína. Pořádně jsem se nadechl a zavětřil.
Má pravdu, něco viselo ve vzduchu.
„Tak co?“ Zeptala se Míša.
„No, asi máš pravdu, jako bych cítil moje soukmenovce.“
„Přesně. Taky je cítim. Ale ještě něco…“ Řekla Míša. Stisknul jsem klouby, až
mi zbělely. Dostat tak nějakýho do rukou!
„Kudy se vydáme? Já bych řekla, že to jde od jihu.“
„Jo. Asi jo.“ Oblíkli jsme se a vyrazili z ovčína, všude kolem nás byly hromady
bílého prašanu, v noci napadlo asi patnáct centimetrů.
Vypadáme jak dvě bílé sněhové koule řítící se nezadržitelně vpřed. Terén je
špatný, šineme se sotva třicetikilometrovou rychlostí. Míša se občas zastaví a
větří. Připadá mi jak lvice. Vběhli jsme do smrkového lesa kolem nás je
úchvatná příroda, občas je průsek a je krásně vidět do kraje. Najednou Míša
zastavuje. Stopy. Cítím smrad z upocených nohou těch, co tu před námi prošli.
Jsou čtyří, jeden barví, asi je raněnej. Vyrážíme za nimi, zase kopec… Sněhu je
moc, jsme asi v tisíci metrech. Míša jde přede mnou, razí cestu. Stromů začíná
ubývat. Už cítíme kouř. Jsou v chatě. Docela to tu profukuje. Radíme se jak na
ně.
„Něco se mi tu nezdá, smrděj tak nějak jinak…“ Povídá Míša.
„Jinak, jinak! Normálně bych tam vlítnul a po prdeli…!“ Míša se zamračí, ví že
se chvěji nedočkavostí, abych se pomstil, ale nic neříká.
„Tak co?“ Ptám se.
„Půjdu se tam podívat, ty tu počkej!“ Tón v hlasu nepřipouští další debatu.
Mačkám na prázdno kluby, ale jsem zticha. Míša se opatrně blíží k chajdě, je to
další typická alpská bouda. Spíše srub, je postaven z velkých kuláčů a jak se tak
kouří z komína, tak tam budou mít teplo… Taková teplá lázeň uprostřed
mrtvých černých bratrů…to by bylo něco! Krásně bych si prohřál klouby a ten
pohled…