Záchranář

Odplata
184
Jsme schovaný za rohem. I my asi máme určitou mez nezničitelnosti a nechat
se roztrhat těma trhavinami na kusy… Doslova cítím jemný prach molekul
plastické trhaviny ve vzduchu. Je to nepříjemné, kýchnu. Míša se na mě
zamračí.
„Pardon, alergie na výbušniny.“ Jenom přikývne, chodba a celá budova se
otřese mohutnou explozí. Všude je dým, ale ten nám nevadí, vidíme skrz něj.
V dálce zahlídnu lačný dav, útočníci bezhlavě pálí ze všech hlavní do
proraženého vchodu. Stovky střel se divoce odráží od zdí. Sedíme schovaný
zády k výtahu. Jsme tady v bezpečí. Konečně střelba utichá. Cítím a slyším jak
se útočníci plíží opatrně ke vchodu. Je jich třicet. Opatrně postupujou kolem
rozbitých skleněných dveří. Sklo na podrážkách bot odporně skřípá… Oni si
však myslí, že jdou neslyšně…
Když už jsou všichni uvnitř, tak na sebe mrknem. Míša se na mě jemně usmívá
a já na ni. Zase uhýbá pohledem, nevím proč, budu se na sebe muset podívat do
zrcadla…
Vykročili jsme k nim, v rukách nerézové kyje…
„Dobro došli.“ Užívám svoji oblíbenou frázi ze Švejka. Černoch přede mnou se
na mě nevěřícně podíval, usmál jsem se na něj. Kalašnikov mu vypadl
z rukou… Proč se mě ti lidé tak bojí? Ostatní se na nás taky podívali, jeden po
druhém začali otáčet na nás své hlavně.
Ti lidé jsou tak pomalí… Jedno máchnutí ocelovou trubkou a pět se jich
skácelo k zemi. Míša má už na svém kontě jedenáct lidiček. Já se nějak courám,
bojovně jsem zařval, okamžitě jsem cítil jak čtyřem z nich se povolily svěrače.
Je to jako když člověk seká trávu. Tráva se taky nebrání, maximálně když je
člověk neopatrný a je tam kopřiva, tak se spálí, ale to přejde. Žeň trvala čtyři a
půl vteřiny, žádná kopřiva nás nespálila.
„Budou tady muset vymalovat.“ Komentuje to Míša. Opravdu, rozhlížím se
kolem, stěny, strop a hlavně podlaha všude je krev, maso vnitřnosti…
„Hele!“ Vyhrkne Míša.“ Bude sranda, trochu je vyděsíme. Hrozně se u toho
hihňá. Naznačuje mi, že jim zpátky naházíme hlavy. Dobrý nápad. Začnu trhat
nepoškozené hlavy a házet je na podlahu, za chvilku je tam hromada. Někdo
volá do vchodu.
„Moment!“ Zakřičím zpátky. „Hned to bude!“ Míša se chechtá na celé kolo.
„No, všechny sice nejsou, ale snad to bude stačit.“ Na hromadě je devatenáct
hlav, ostatní se nepodařilo najít… Hážem je zpátky na parkoviště před budovu.
Naslouchám, co se bude dít. Oba se strašně hihňáme, doufám, že to neslyší.
Hlavy způsobily hotový poprask. Část útočníků se chce dát na útěk a druzí za
každou cenu dobývat budovu.
Dostal jsem nápad.
„Co kdybychom vyšli ven z rukama nad hlavou, jako že se vzdáváme. Zajímalo
by mě, co budou dělat.“ Míša chvíli přemýšlí, pak se usměje a přikyvuje.