Záchranář

202
zase začaly samy zacelovat, ale vyražené zuby dorůstaly pomalu.
Vymknutý kotník si narazila sama, jakmile viděla, že se na nás blíží útočníci.
„Tak poběž, vím kam maj namířeno.“ Povídá Míša, když jsem se jakštakš
oklepal ze šoku. A pokračovala:
„Běželi na jih, myslím, že se rozdělili na dvě skupinky.“ Nic jsem neříkal.
Vyrazili jsme. První skupinu jsme dohonili kolem druhé hodiny odpoledne.
Nečekali nás.
Vlítli jsme mezi ně a trubkami jim zpřeráželi ruce a nohy. Vychutnával jsem si
nemohoucí protivníky.
„Tak se nikam neodplazí! Prohlásil jsem k Míše. Ta vykonávala „činnost“ zcela
automaticky a na mou dětinskou radost z jejich utrpění nic neříkala.
Všechny jsme odzbrojili a posadili do kruhu. Řvali bolestí, ale líto mi jich
nebylo. Začal jsem se před nima svlíkat vrchní díl kimona. Nechápavě na mě
skrz svou bolest koukali. Když jsem si sundal poslední část, zbledli.
Pochopili, že mě jen tak nezabijou. V očích měli smrtelnou hrůzu. V předklonu,
jak orangutan jsem se k nim došoural. Každému, jednomu po druhém jsem
prokopnul hlavu svou okovanou botou. Míša na mé řádění nic neříkala. Když
byli všichni mrtví, někteří hrůzou, jiní tím, že ztratili hlavu, řekla:
„Tak jdem pro ten zbytek.“
x x x x x
Zase běžíme, tentokrát tak nevyjem, nemám na to náladu. Cítím, jak doháníme
prchající skupinku. Cítím každý krok, každého človíčka, jak se nám snaží utéct.
Marnost.
Zase trubky, trubky a moje stará katana, na tyhle je pořádných mečů škoda.
Musím sekat levou rukou, pravá ještě nemá ten správný cit, ale to přijde…
Zadní zajišťovací oddíl zcela zklamal, vlítli jsme mezi ně jak velká voda.
Mlátím nalevo, napravo vše co stojí v cestě, až teď řvu jak medvěd. Hrůza
v očích nepřátel mi dodává sílu, živím se jejich ohromenými a vyděšenými
pohledy.
Smrt.
Zase jsem se stal smrtí, jako tenkrát ve Francii… Jenže tentokrát nikam
neutečem, dokonáme dílo na tomto místě. Nikdo nám neunikne a nikdo nás
nebude pronásledovat. Smrt. Smrt vládne dánským polím.
Konec.
Rozhlížím se kolem, všude je červený sníh, kusy těl jsou namotány na stromech
ve větvích i na mé trubce. V křoví ji čistím, Míša provádí očistu zakrváceného
kimona. Mě krev nepřátel ale nevadí, je to můj talisman. Procházím se po lese a
hledám nějakou živou duši, na které bych se mohl ještě naposledy vyřádit.
Nikdo tu však už není. Přes podrážky bot cítím v lese klid. Nikdo ani nedýchá,
věděl bych to a Míša taky.
„Už jich moc nezůstalo. Maximálně tak do tisícovky. Co myslíš?“ Ptám se Míši
ohledně početního stavu našich nepřátel.
„Já myslím, že jich víc jak pět set nebude.“