Záchranář

nachystal motorku a pobral nějaké zbraně. Máme tři kalašnikovy, spoustu
zásobníků a asi dvacet granátů. Doufám, že je ale už nebudem potřebovat.
x x x x x
173
Najeli jsme na dálnici. Běžný „provoz“.
Jízda probíhala v pohodě, na nose jsem měl brýle nočního vidění, cestování se
rázem stalo docela příjemné. Sníh byl vesměs nafoukán do druhého směru a
naší cestě byl vcelku dobrý asfalt. Najednou ve mně zase hrklo, okamžitě jsem
vypnul motor. Na dálnici se opět objevily koleje. Míša mě pevně sevřela.
Rozhlížel jsem se kolem, nikde nic. Ale ten můj motor byl slyšet na kilometry
daleko. Otočil jsem se k Míše.
„Budem muset sjet z dálnice.“ Kývla, do řízení se neplete. Najel jsem ke straně
do přeplněného odstavného pruhu a zastavil. Oba se rozhlížíme. Nikde nic.
Koleje tam ale byly, jasně jsem je viděl. Koukám, kudy bychom odtlačili
motorku z cesty, jsem asi deset kilometrů od hranice… To samozřejmě
neznamená, že nás v Dánsku nemusí nahánět. Tlačili jsme motorku asi dvě stě
metrů v odstavným pruhu a pak jsem konečně objevil místo, kde bychom mohli
vyjet ven. Zase se rozhlížím. Nic. Nakopnu motorku a jen tak na kousek plynu
se probojovávám z dálnice. Je to silně zavátý, Míša mi pomáhá. Ještě kousek a
jsme na nějaké lesní cestě.
Konečně.
„Ten tvůj informátor ti říkal, že dálnice jsou čistý?“ Přikývla. Tlačili jsme
motorku pěšky kolem lesíka. Sníh byl nafoukán do škarpy a šlo se celkem
lehce.
„Jo, o tomhle by nelhal, to vím na sto procent.“ Jak si je tak jistá jsem
nezjišťoval, dokážu si představit soubor otázek, které to ověří.
„To pak ale neví pravá ruka co dělá levá.“ Namítám.
„To taky neví.“ Povídá Míša. A pokračuje. „Do Evropy se dopravilo několik
skupin, které vedly záškodnickou válku v Sudánu, je to ta nejhorší zvěř…
Nejdřív táhly za jeden provaz, ale teď spolu na potkání válčí. Každý si raboval
sám co chtěl. Ty si jim tenkrát zabil jejich kmenového náčelníka, který vedl
odpor v Sudánu proti Arabům třicet let. Pak se ta jejich sebranka začala
rozpadat. Pamatuješ na toho Nisana, jak nás honil ve Francii v horách?“
„Jo.“ Odpovídám. „Jak měl neprůstřelný skla.“
„Přesně.“ Přisvědčí Míša. „Tak to byl jeho zástupce, ale oni ho obešli, tak se
sebral, vzal s sebou skupinu nejvěrnějších a odtáhnul jako první. Byl to prý
hrozný sadista. Nejradši lidi upaloval na malým ohníčku i několik dní. Nikdo
na to neměl žaludek, jenom on. Ty jeho ženský musely točit rožní a provinilce
pomalu opékat. Jedna z nich prý takhle musela ugrilovat svého minulého
manžela. Bylo to hrozný prase, všichni se ho báli. Proto ho obešli a nezvolili
ho.“
To co mi Míša povídala, jsem tušil. Honí nás pěkná sebranka a kdyby se jim to
nerozpadlo, tak nás grilovali taky. Měl jsem pravdu s tím, že musím toho
medvěda zabít, že to bude nějaká jejich důležitá postava. Zeptal jsem se jí.