Záchranář

Černoch
205
Proběhli jsme celé Dánsko křížem krážem a našli akorát jednu skupinku. Po
výslechu Míša zjistila, že to jsou nějací dezertéři. Z úlevou jsem zjistil, že nová
ruka se skvěle adaptovala a můj organizmus ji v pohodě přijal. Dokonce se mi
zdálo, že v ní mám mnohem větší sílu než v levé. To je sice normální u
obyčejných lidí, ale můj organizmus po změně měl všechny údy stejně silné.
Najednou mi bylo úplně jedno jestli jsem pravák nebo levák. Teďka však byla
silnější pravačka.
Jinak jsme nikoho neobjevili. Znovu jsme navštívili areál Gentechu a prohlédli
si zabezpečení trezoru. Vše bylo v pořádku.
S Míšou jsme oslavili Nový rok, mělo to být romantické…
Seděli jsme na opuštěném pobřeží a koukali se do vln. Mrzlo, bylo asi mínus
patnáct, ale nám mráz nevadí. Míša z počítače vyčetla, že bychom měli
v pohodě snést i mínus devadesát… Bylo mi příjemně, vál silný vítr a my jsme
seděli opřeni o skálu útesu. Kolem lítali rackové a bouřňáci. Zahlídl jsem i
nějakého albatrosa. Hřála mě dobře odvedená práce. Zeptal jsem se Míši:
„Myslíš, že ještě někdo žije?“ Pokrčila rameny a zahleděla se na rozbouřené
moře pod náma.
„Nevím, jeden vyslýchaný tvrdil, že chytili jednoho bílýho chlapa, kousek od
Paříže.“
„Co s ním udělali?“ Zeptal jsem se, i když mi odpověď byla předem jasná.
„Umučili ho.“ Na podrobnosti jsem se nevyptával.
„Co ses vlastně dozvěděla o tom Gentechu?“
„Ále, financovala to Belgie, Francie, Německo a Ukrajina.“
„Ukrajina?“ Podivil jsem se.
„Jo, ukrajinská mafie si tam ukládala peníze. Byla jeden z největších
přispěvatelů a taky dost vědců z Ukrajiny tam pracovalo.“
„Prosím tě, jak mohla mafie spolupracovat s renomovanýma vědcema?“ Zdálo
se mi to jako blbost.
„Mafie, nebo stát? Na Ukrajině to je jedno a to samé.“
„No, to je možný. A co dál?“
„Nic, dál už všechno víš. Tý modřenky se jim moc vyrobit nepodařilo. Je to
nějaký zdlouhavý a drahý proces. Jsme složeni z nějakých příšerných kyselin a
molekul, bůh ví čeho. Vůbec jsem si ty vzorce a názvy nezapamatovala. A to se
prý užitím modřenky zvýší intelekt.“
„Jak komu.“ Komentoval jsem to.
„Blbče! Nebejt mě, tak nemáš ruku!“
„No jo, jen se nevytahuj.“
„Šla bych si zaplavat. Co ty na to?“
„Zaplavat, ses zbláznila? Víš jak je to studený?!“
„Ale nám studená přece nevadí… A prý „Jak komu.“ Chytila mě.