Záchranář

„Jo. A to je fakt tak jednoduchý, to přepínání, jenom tady ta páčka?“
„No jo, jenom tou páčkou.“ Ta mě překvapuje čím dál víc. Když si vzpomenu
jak jí to šlo s tou kuší… Míša si dala zkušebně dva zásobníky a moc se jí to
líbilo. Začínám mít o ní strach. Myslím, že jsem zahlídl náznak
úsměvu.V kombinéze, se zbraněma a v přilbě vypadala fakt nebezpečně. Vzali
jsme do zadní schránky Transalpu prázdnou plátěnou tašku a nějaký zásobníky
do samopalů. Já měl přes rameno škorpióna, na boku dvě čezety a na hrudníku
Casull. Každý máme navíc malý baťůžek s jídlem, vodou a zásobníky.
V dnešní době člověk ani nic jiného nepotřebuje.
x x x x x
Vyrazili jsme.
Míša bydlí v Holešovicích, v nějakým velkým činžáku, blízko tržnice. To je
cesta přes celou Prahu. Dobře, že máme motorku, ve scánii bych se daleko
nedostal. Je to tady jako po boji, ohořelé vraky aut jsou nakupeny jeden přes
druhého. Třikrát jsme museli sestoupit z motorky a jít pěšky, nechtěl jsem
píchnout.
Dohodli jsme se, že dojedu do centra a tam mě už bude Míša navigovat. Trasu
mám sice trochu nastudovanou, ale kdoví co se může stát. A jestli na mě
Prostějov a dálnice působily pochmurný dojmem, tak Praha je mnohem horší.
Vypadá to tu jak v hororu, nikde nikdo. Jenom ty vraky aut, desítky tisíc
automobilů rozmlácených, vohořelých a naštosovaných jeden na druhého. Jestli
v Prostějově bylo hodně psů, tak tady jsou snad všichni psi, co jich tahle země
má. Jak nás uslyšeli, tak se okamžitě vydali za náma. Normálně bych jim ujel,
ale když jsou tak děsně zacpaný ulice… Několikrát jsem musel vystřelit do
vzduchu. Nechtěl jsem je zbytečně zabíjet. Zase musíme sesednout.
„Já budu tlačit, ty hlídej. Když tak normálně do nich střel. Samopalem vždycky
něco trefíš. Jo?“ Nejistě kývne. Tlačím motorku, najednou se za mnou ozve
střelba – dávkou. Zprudka se otočím, z asi osmi psů je jenom krvavá kaše.
Pěkně je to semlelo, půlka zásobníku je ale pryč.
„Paráda! Super! To teda bylo něco!“ Plácám Míšu po zádech, ta mi padne
kolem krku. Brečí.
„Ale no tak, udělalas to náhodou správně, přece by ses nenechala sežrat.
Nadzvedla si hledí.
„Já nechtěla dávkou.“ Zase brek.
„To nic, alespoň daj pokoj. Pojď deme. Támhle zase pojedem. Jak je to
daleko?“
„Teďka jsme nad Muzeem, pojedeš normálně dál rovně po magistrále a pak ti
řeknu kudy.“ Fňuká. Magistála byla komplet zasekaná, nedalo se tam jet.
„Musíme sjet někudy dolů.“
„Támhle tudy, pojedeme přes Karlín, ukážu ti.“ Jedeme dál, zatím žádný lidi.
Jenom zbytky oblečení se válej na zemi. Silnice jsou hodně zaneřáděný, je
vidět, že se tu tři týdny neuklízelo. Převrácený a vytahaný popelnice spolu
s nepřeberným množstvím igelitových pytlíků poletujících v povětří. Obraz
77