Záchranář

290
zaměřovače. Nevím, ale připadlo mi, jako bych slyšel v jeho hlase náznak
ironie. Bylo potřeba, aby mladý pán trochu narazil.
„Víš co?“ Povídám mu. „Co takhle zkusit něco většího…?“ Martinovi se
rozšířily oči.
„Většího? Myslíš Ultra Magnum?“ Zeptal se, jako by se chtěl ujistit, jestli to
myslím vážně.
„Jo.“ Povídám znova. Horlivě zakýval hlavou.
„Fajn. Tak přines Manlichera.“ Martin se bleskově rozběhl k domku. V mžiku
byl zpátky s kulovnicí v rukou. Je na něj přeci jenom nějaká velká… Míša se
taky přišla podívat.
„Nemyslíš, že to je na něj brzo?“ Špitla mi do ucha.
„Ne, moc si o sobě myslí! Za chvíli by byl nesnesitelnej.“
Lehli jsme si oba na palebnou čáru. Ve stručnosti jsem mu znovu zopakoval,
jak se s kulovnicí zachází, jak ji držet, aby ho nekopla.
„A nezapomeň! Tohle není malorážka!“
Pak jsem se posadil za něj a sledoval, jak si povede. Lehnul si na břicho, nohy
od sebe, zapřel se a zamířil na terč.
Prásk. Hlaveň mu vylétla půl metru do vzduchu, usmál jsem se. Né že bych mu
to přál, ale je čas, aby poznal, že s malorážkou jelena neuloví. Martin byl z toho
výstřelu docela otřesený. Držel si rameno.
„Vidíš! Už víš co znamená velké střílení? A jak těžké je se s tímhle trefit do
terče?“ Způsobně kýval hlavou. Pokračoval jsem ve výchovném proslovu: „A
navíc je už dost starý, víš co on má odstřílíno? Minimálně deset tisíc výstřelů!“
Míša se zamračila. Nereagoval jsem, někdy malá lež je velice prospěšná.
Martin klopil oči. „A jako taková už by měla být v důchodu, já se s ní ale loučit
nechci, nikdy mě, ani tady mámu, nenechala ve štychu. Nikdy se nepovyšuj nad
ostatní, pokud si nezkusíš to co oni!“ Byl jsem sám se sebou spokojený. Martin
mlčel jako zařezaný, zeptal jsem se ho:
„Co mi k tomu řekneš, hochu?“ A zhoupnul jsem se na špičkách.
„Je mi vás líto…“ Povídá mi. Nechápavě jsem se na něj podíval.
„Líto?“
„Líto, že nemáte tady s mámou takový zrak jako já a musíte používat takové
těžké kalibry, abyste zabili jelena.“ Zase sklopil zrak. Stáli jsme tam s Míšou
s otevřenýma hubama.
„Co, co… Jak to myslíš?“ Nakonec jsem ze sebe vypravil.
„No.“ Kouknul se na mě. „Tohle.“ Ukázal na kulovnici. „Je zbytečně silná,
těžká a hlučná zbraň. Může sem přilákat bubáky…“ Zase jsme se s Míšou na
sebe podívali. On však pokračoval: „Proti tomu je ta moje daleko tišší a
lehčí…“ Pak se na nás podíval a dodal: „Řekl jsem něco špatně?“ Měl takový
ustrašený hlásek.
„Ne, to né, ale s malorážkou jelena nezabiješ! To přece víš!“ Co mi to chce
namluvit. Martin se podíval na Míšu. Ta pravila: „Víš, táto, on už s ní jednoho
zabil… Měla jsem ti to říct…“.
„Ják zabil? Kdy? To je blbost!“
„Minulý týden, jak jsem s ním byla na lovu…víš?“