Záchranář

142
„Kéž by se povraždili navzájem!“ Řekla s takovou nenávistí, že mě až
zamrazilo. Otočil jsem se udiveně na ní. Koukala svým dalekohledem na kopec
a mých zkoumavých pohledů si nevšímala. Vím, že kdyby měla tu možnost, tak
by je všechny poslala na onen svět.
Dav se hnul. Část lidiček se odtrhla a šla dolů k „parkovišti“. Bylo slyšet nějaké
zpívání. Ti druzí, co zůstali na kopci, na ně něco volali.
„Co to dělají?“ Zeptala se Míša.
„Nevím, doufám, že nás nejdou hledat a ti co zůstali na kopci netvoří zálohu.“
Odpověděl jsem. Po chvíli handrkování asi patnácti set členná skupina, která se
oddělila, naskákala do autobusů a náklaďáků a odjela i s buldozerem. Všiml
jsem si, že oni nelezou do autobusů dveřmi, ale okny… Ti co zůstali na kopci
začali vysílat pátrače po okolí. Tentokrát ale nešli po dvou, ale po šesti. Asi
dvacet skupinek začalo pročesávat okolí. Tři z nich kráčeli přímo naším
směrem.
„Začalo to.“ Řekl jsem. Nebylo potřeba žádného komentáře. Pro tuto situaci
jsme se s Míšou domluvili na jasném postupu. Ona dojde upozornit Eleonoru,
vezme kuši, se kterou se naučila bravurně zacházet a dojde zpátky ke mně.
Cestou ještě strhne plachtu s kulometu a donese k němu dálkový ovladač
k minám. Já budu pozorovat přicházející pátrače.
Motorku už máme přichystanou ve křoví. Míša do ní včera nanosila vše
potřebné, hlavně náboje, plné zásobníky, rozmontovaný náhradní samopal,
nějaké jídlo a vodu. Transalp má dva postraní kufry a jeden kufr na konci. Mezi
kufrem a Míšou je navíc přidělaný pětimilimetrový plech, jako jakýsi přídavný
pancíř. Čekám na Míšu, potím se úplně všude, po tváři mi tečou čůrky potu a já
se nemůžu kvůli helmě ani podrbat na hlavě.
Už je to hodina co je pryč.
Pozoruji dvě skupinky, které kráčí rovnou k nám, třetí se posunula trochu
doleva. Ležím nehybně v trávě, je mi jasné, že i ti co jsou na kopci pečlivě
prohledávají okolí dalekohledy.
Míša je tu, příšerně jsem se vylekal. Vůbec jsme ji neslyšel přicházet a to mám
nastražený všechny smysly. Pohlédl jsem na ni. Má červené oči, muselo to být
pro ní hrozné. Za ty tři měsíce se s Eleonorou hodně sblížily. Eleonora je pro
Míšu taková ztracená máma, nebo babička a teď ji má opustit a nechat
napospas těmhle…ani pro ně nemám název. Stvůry, to by se asi nejvíc hodilo.
Ukazuji Míše, že si má vzít na starost skupinu nalevo od nás a já si vemu tu
napravo. Jakmile se naše přítomnost prozradí máme domluveno použít
samopaly a stáhnout se ke kulometu. Napětí mi jde na nervy. Míša už je na
svém místě, strašně se o ni bojím. Pozoruji svoji šestici, jak systematicky
prohledává okolí. Jeden se trochu oddělil, jinak jdou na dohled. Zamířim čezetu
a na dvacet metrů je můj. Pro dnešek první. Míša asi taky začala hospodařit ve
svém „revíru“, protože vidím z její skupinky pouze čtyři černochy. A to má
kuši, nechápu, jak je schopna ji tak rychle natáhnout. Nemám však moc času na
rozhlížení. Už je tu další.
Druhý trochu vyjekl, ale naštěstí jeho kolegové nic nezaznamenali.