Záchranář

jsem si takový plánek, jak vylepšit můj náklaďák. Musím přišroubovat a
přivařit k současnému nárazníku další. Ten bude mít tvar do „V“, jako sněžný
pluh na horách. Bude to taková příhradová konstrukce, dostatečně zesílená, aby
absorbovala i nějaký ten neočekávaný karambol. Nemám chuť pořád zastavovat
a odtahovat pomocí navijáku ze silnice auta blokující cestu.
Vytahal jsem z haly pomocí ještěrky všechny traverzy. Musím pořádně
promyslet, jak to tam ukurtovat. Začalo se stmívat. Utahaný jsem zašel do
vrátnice.
“Musím se někde umejt.“
„Udělala jsem nějaké jídlo…nevím, jestli ti ale bude chutnat.“ No jo, já jsem si
říkal, co to tady tak…
„Jóó? No paráda. Co to bude?“
„No je to nějaká konzerva z omáčkou a nasypala jsem do toho těstoviny.“
„No fajn. A těstoviny si před tím uvařila?“
„Ne.“ To sem si mohl myslet.
„Nevadí. Dobře to voní.“ Proč já se tak přetvařuju? Míša nandala na talíře
jakousi směs, která vypadala, jako by to už někdo jedl. Těstoviny byly
rozvařené a párky tuhé. Blaf. Pozoroval jsem ji, jestli to bude jíst, po třech
soustech odložila příbory s tím, že musí zhubnout… Pozorovala mě jak se
tvářím a jestli mi to chutná. Nechtěl jsem jí kazit radost, je fakt, že na vojně
jsme měli občas i něco…stejného. Akorát, že jsme to nemuseli dojídat. Já
musel.
„Ták, no na poprvé to nebylo vůbec špatný.“ …
„Jo? No netvářil ses, že ti to chutnalo.“
„Ale, jenom jsem přemýšlel, co budu zítra dělat…“ Na to už neřekla nic.
Sebrala nádobí a dala do dřezu. Významně se na mě podívala.
„Půjdu se vykoupat.“
„Kam?“
„Támhle pod hadici, stejně teče studená.“
„Hm, já pod hadici nejdu…“ Podívala se na mě, jako bych s tím měl něco dělat.
Nic jsem neříkal. Sprchu ji tu budovat nebudu.
„Nešlo by s tím něco udělat?“ Usmála se na mě.
„S čím?“ Dělal jsem, že nerozumím.
„S tou vodou…“
„A co mám dělat?“
„No taky bychom mohli spát jinde. Proč musíme spát tady v tý kukani?“
„Já budu spát ve scánii.“ Odpověděl jsem.
„Přece se můžem nastěhovat do nějakého domu a tam žít v daleko lepším
pohodlí.“ Dělá ze mě vola, taky už mě to napadlo.
„Já vím, ale tady je všechno co potřebujem…“ A ukázal jsem rukou kolem.
„Není, není tu vůbec nic! Chci se nastěhovat do nějakého rodinného domu!“ A
je to tady.
„A jak sem budem dojíždět?“
„Přeci autem.“
„To mám jezdit sem jako do práce…?“
41