Záchranář

ještě jsem to neslyšel od Skunka, ale ten by si to nedovolil. Začal jsem se
soukat do těsných hadrů a Karel s Milanem mi v tom pomáhali. Samotnýmu se
do toho těžko dostává, je to příliš těsné. Tak a teď zkontroluj bombu, měl bys
tam mít vzduchu na půl hodiny. Jo, v pořádku. Zkus dejchák, tak dobrý. Skunk
ti dá svoji čelovku, dělej.“
„Proč já.“ Ozval se dotčeně Skunk.
„Proto.“ Ani Louda ho nemá příliš v lásce.
„Dej si to do báglu, máš tam tady od doktora brašnu, nějaký energetický
tyčinky. Jo a prosím tě, kdyby ta ženská dělala problémy, tak na ni nekřič.
Jasný?“
„Jo, jasný“
„Fajn, musíš na ni mluvit klidným hlasem, ale musí znít jako by si věděl, že
seš si vším jistej. Hlavně klid. Jasný!“
„No jo.“ Karel a ty jeho psychologický rady. S pacientem, von říká
s pacientem, ještě se to neodnaučil. „S pacientem musíte jednat jako byste
věděl co děláte i když vůbec nevíte co máte dělat. A máte na půl vyhráno.“ To
ví asi ze zkušenosti…
Rád vypráví příhody z nemocnice a hrozně se u toho směje. Z jeho příběhů
jsem pochopil, že doktoři jsou ta největší cynická sebranka na světě.
„Připni se tady k té karabině a bacha na proud, je tu hodně silný na konci
galerie je ten sifón chlapi se tam pokoušeli dostat, ale vždycky je to strhlo.“
„Jasně, díky.“ A teď jsem v tom sám, zatracená ženská.
x x x x x
Vydal jsem se na cestu. Jeskyní chodba se pomalu svažuje směrem dolů.
Snažím se tady moc nerozhlížet, jinej by si ty stalagmity a stalaktity vychutnal,
ale já na to prostě nemám nervy. Jdu dolů, a jenom tupě zírám na vodu před
sebou. Chlapi už se mi dávno ztratili z dohledu. Občas se propadnu, že mám
vodu až k prsům. Proud je tu hodně silný, v tom ten hasič nekecal. Najednou
mám vodu až ke krku a musím plavat, občas zkusím, jestli tu ještě stačím, ale
brzo toho nechám, zbytečně mě to zdržuje. Tady chodba končí a měl by tu být
sifón. Přitloukám kladivem skobu do zdi, ještě karabinu, cvak a je to. Spojení je
pevné, nasazuju brýle a jde se na to. Zkusmo se potopím, dobrý. Pár temp a
proud mě strhává někam do sifónu, snažím se s ním bojovat, ale nejde to. Ještě
že jsem přivázaný, byl bych úplně omlácený.
Znova, musím zpět na začátek, kontrola vzduchu, mám ho na dvacet minut.
To jde. Hlavně nepanikařit, hlavně něco nepokazit. Tak ještě jednou.
Proud mě znova ztrhává, tohle nezvládnu, ledová voda mě přivádí k šílenství.
Proud se mnou hází ze strany na stranu. Několikrát mě ošklivě narazil na skálu.
Mám chuť se na to vykašlat a jít pro pomoc. Tu ženskou odtamtud sám
nedostanu. Pak to zkusím jinak, opatrně odmotávám lano, které mám obtočeno
kolem ramene, tak mi zároveň slouží jako jakýsi nárazník. Jako pneumatika na
lodi. Pomalu, vždy to se mnou škubne, trochu se musím narovnat po proudu.
Jdu tam nohama napřed… Proud sílí a mě to roztáčí jako káčů kolem dokola
7