Záchranář

Po sedmi letech
289
„Netrefil, netrefil! Mami, jsem lepší než táta!“ Vykřikl Martin, naštvaně jsem
se zvednul ze země.
„Sakra!“ Procedil jsem mezi zuby. Míša se na mě uculovala. Nevím, jak je to
možný. Má lepší trefu jak já. Ale kdyby to: On se trefí malorážkou líp, než já
svým Manlicherem a ještě k tomu bez zaměřovače! Je sice fakt, že Manlicher
už má něco za sebou, ale osmiletý kluk by neměl zvítězit nad bývalým Šakrou!
„Kurva!“ Naštvalo mě to.
„Pojďte k obědu, vy střelci!“ Volala na nás Míša. Ještě jednou jsem
zkontroloval dalekohledem terče.
„Hergot!“
Martin je neuvěřitelné dítě. Po fyzické stránce je mimořádně zdatný. Do dálky
skočí z místa čtyři metry a s rozběhem šest. Leze po stromech jak opice, skáče
z jedný větve na druhou a vůbec se nebojí. Od Míši jsem dostal jednou pár
facek, když jí Martin předváděl, co už se se mnou naučil.
Ráno mě úplně dostal. Řekl, že bude střílet bez zaměřovače. V pěti letech jsem
mu dal první zbraň, malorážku. Je to vojenská Winchestrovka v ráži .17HMR.
Má sice malou ráži, ale Martin s ní zabil už dva vlky. Je neuvěřitelně přesná,
její střely lítají nadzvukovou rychlostí a mají neuvěřitelně plochou dráhu letu.
Jsou krajně nestabilní, to znamená, že když narazí do cíle, tak se vychýlí a
dostanou hroznou rotaci. Způsobují tak po zásahu rozsáhlé poranění. Je to
nebezpečná zbraň. Jelena s tím člověk, pokud se netrefí do oka nezabije, ale na
vlky nebo na lišku je dobrá.
Zeptal jsem se ho:
„Jak chceš něco trefit bez zaměřovače? Chytráku!“ Někdy si o sobě moc myslí.
Jen pokrčil rameny.
„Proč mám koukat do nějakého hledátka, když ten cíl vidím?“
„Vidíš, ale to „hledátko“ ti sledovaný objekt přiblíží!“
„To je zbytečné.“ Trval na svém Martin.
„Zbytečné? Tak víš co? Půjdem na střelnici a vyzkoušíme, jak je to zbytečné!
Vsadím se s tebou, že budu mít dvakrát lepší zásahy než ty.“
To bylo ráno. Před obědem mě porazil… Nejenom, že se trefoval bez optiky,
ale trefoval se mnohem lépe než já. Na tři sta metrů měl osm desítek z deseti. Já
pět.
Při obědě jsem byl nervní, ty dva po mně pořád pokukovali, nejdřív po mně a
pak po sobě. Nevydržel jsem to.
„A co! Tak je lepší! No!“ Začali se smát. „Abyste se ne…“ Míša zvedla obočí.
„…nepoto…“ Hergot, tohle budu mít dlouho na talíři! Večer si ze mne Míša
dělala legraci, prý abych se aspoň teďka trefil kam mám a jestli nemá rozsvítit.
To už mě naštvala. Otočil jsem se na bok a ten večer se mnou už nehla.
Zkoušela všelijaké triky, ale byl jsem neoblomný.
Další den už od rána Martin trénoval na střelnici s malorážkou. Lezlo mi to na
nervy. Usmál se na mě a řekl, jestli bych si to taky nechtěl zkusit bez