Záchranář

272
Křižoval jsem těsně podél pobřeží, je to tu nádherné. Písčité pláže a
nekonečný les, který končí až těsně u moře. Na pláži pár kamenů a vyplavené
dřevo, všude spousta ryb. Mohlo by tu být dobré žití.
Pozdě odpoledne jsem konečně našel místo, kde bychom mohli přistát. Byl to
malý rybářský přístav, chráněný velikým ostrovem. Najel jsem trochu zprudka
a nechtěně odstrčil jeden z rybářských kutrů. Bylo jich tu šest. Červené, modré
a zelené, asi o polovinu menší než náš Herbert. Byly to na první pohled
jednoúčelové stroje, žádné pohodlí neskýtaly. Podle jejich stavu tu zima byla
krutá. Některé nabraly hodně vody a jeden měl dokonce v boku díru. Nikdo je
na zimu nezdvihnul z vody.
Herbert má naštěstí asi silný trup. Přestože je Island mnohem severněji, tak
neutrpěl během zimy žádné škody.
Rozhlídnul jsem se kolem. Potrhané rybářské sítě vlály ve větru a kolem mola
rostla divoká ostřice. Kousek dál bylo pár typických baráků. Švédské domky
jsou zvláštní. Jsou většinou dřevěné, postavené z tlustých prken. Natřeny jsou
buď červeně, nebo modře. Mají malá okénka a severní strana je často bez oken.
Podle cedule se to tu jmenuje Ratan. Našel jsem si to i na mapě. Zvláštní
jméno. Jsme vzdušnou čarou vzdáleni od Umey asi třicet kilometrů. To je tak
akorát, aby se daly rychle doplnit případné chybějící věci. Ostrov před osadou
jsem pojmenoval na Ratanový, což u Míši vzbudilo salvu smíchu, protože jak
ona říkala:
„Blbější jméno si mu dát nemohl!“
„Proč, prosím tě?“ Ohradil jsem se.
„Ratanový! Osada se jmenuje Ratan a ty mu dáš jméno Ratanový ostrov, tady
je vidět, že tvoje fantazie je nulová!“ Ušklíb jsem se a dál se nehádal.
Uvázal jsem Herberta k pacholeti, vzal pušku a zamířil na obhlídku. Míše bylo
nějak blbě, tak zůstala na můstku se svým starým kamarádem, kterého jsem
nazval: Darmožrout. Je to starej rezatej kýbl, do kterého Míša vrací to, co sní.
Od moře vedla cesta z rozpraskaného betonu, kousek od ní byly velké hangáry,
asi na ty rybářské čluny. Pokračoval jsem cestou do vesnice.
Ty ve Švédsku, jak jsem zjistil, nejsou stejné jako u nás. Je to vždy pár baráků,
nikdo tu nezná plot. Jsou od sebe dostatečně vzdáleny, což jim zaručuje i přes
absenci plotů nebo zdí dostatečné soukromí. Ratan je těsně obklopen
borovicovými lesy.
„Tak tady bychom měli strávit zbytek života…“ Najednou mi bylo líto, že tu
není Míša. Měla tu nevolnost překonat a jít se se mnou podívat. Nevím jestli to
je dobré znamení…
Sednul jsem si na lavičku, na které asi sedávali místní obyvatelé. Byl tu docela
dobrý výhled na vesnici. Ratan je typická chudá rybářská osada, má asi patnáct
baráků a malý dřevěný kostelík, nebo spíše kapli. Koukám a hledám, který dům
bych vybral na bydlení. Za sebou najednou slyším kroky. Míša. Už jsem
myslel, že nevstane.
„Tak co? Proč si nevzala svého kámoše taky na procházku? Kysele se na mě
zatvářila.
„Hajzle, počkej až budu zase fit!“ Usmál jsem se a zeptal se: