Záchranář

139
jsem přidat, abych dohnal první skupinu. Stočil jsem se po úpatí kopce
trochu doleva, abych se v případě ústupu měl kam stáhnout. Dohnal jsem je asi
po třech minutách a dostal se asi padesát metrů před ně. Připravil jsem si
samopal, položil jsem ho na trávu a čekal. Kolena se mě klepala a chtělo se mi
hrozně na záchod. Blížili se. Pustil jsem to do kalhot, v tu ránu mě obklopil
hrozný smrad. Zvednul se mi žaludek. Skupina se zastavila. Čekali. Volali
dolů. Pak se pomalu otočili a šli pomalu zase vzhůru. Medvěda už jsem viděl i
pouhým okem, byla to opravdu impozantní postava. Taky mi došlo, že jedna
kulka do něj by nemusela stačit. Konečně se dostali na moji úroveň, v kleče
jsem na tlusťocha zamířil a třikrát ho zasáhl do hlavy a jednou do břicha.
Skácel se. Čezetu jsem okamžitě upustil na zem. Všechno se to odehrálo jako
ve zpomaleném filmu. Ostatní nemohli uvěřit, že jejich šéf je mrtvý. Všichni šli
totiž s hlavami sklopenýma k zemi. Jejich šéf ležel na zemi, ostatní si mysleli,
že zakopl, to mi poskytlo drahocennou vteřinu, abych mohl zvednout samopal
ze země. Měl jsem přepnuto na dávky.
Než jsem vyrazil, tak jsem ho půl hodiny čistil a mazal, aby se nezaseknul.
Vyplatilo se. Brutální dávka ze samopalu asi čtyři metry od překvapených
černochů udělala své. Nevěřil jsem, že člověk může letět vzduchem po zásahu
projektilem. Když je to ze čtyř metrů tak může! Páral jsem je přesně v půli těla,
měli tu smůlu, že byli nalepeni jeden na druhého. A další smůlu, že já jsem měl
na hlavě noční vidění čtvrté generace, které automaticky tlumí plameny u ústí
hlavně. Aby té smůly neměli málo, tak na rozdíl ode mě byli prudce oslněni. Já
jsem viděl bezvadně. Řádil jsem mezi nima jako černá ruka. Došly mi náboje,
padnul jsem na břicho a třikrát se překulil dolů. Zastavil jsem se na zádech
rychle vyměnil zásobník. Natáhnul a znovu vypálil do ohromené skupinky. Šly
s nimi i dvě ženský, ale když se kácí les… Po druhém přebíjení se konečně
zmohli na odpor. Těsně kolem hlavy mi prosvištěla dávka z kalacha,
instinktivně jsem padnul na hubu do trávy. Nazdař bůh jsem vystřelil po
troufalci a „pokropil“ celý obzor. Střílení ustalo. Opatrně jsem zvednul hlavu a
rozhlídnul se. Nikde se nic nehýbalo.
„Může to být léčka…“ Zašeptal jsem. Srovnal jsem si noční vidění, všichni
leželi na zemi. Vyndal jsem druhou čezetu z pouzdra. Osmnáct nábojů. Jeden
po druhým jsem je sázel do těch co se váleli přede mnou. Najednou z nich
jeden prudce vyskočil, udělal kotoul. Vystřelil jsem po něm. Vedle. Narazil mi
hlavou rovnou do žaludku, musel si ale rozbít o Rugera, který jsem měl
přivěšen na vestě. To mu ale vůbec nevadilo. Nebýt toho velkého revolveru, tak
bych měl vyražený dech. Převalil mě na záda a začal mi sázet jednu za druhou
do obličeje, když jsem se rány pokoušel vykrýt lokty, tak mi dal pořádnou do
břicha vedle revolveru až se mi zamotala hlava. A pak zase: prásk, prásk přímo
do obličeje. Rozzuřil mě na nejvyšší míru. Chytnul jsem ho nohama za hlavu a
stáhnul ho ze sebe. Vyměnili jsme si pozice, napálil jsem mu jí přímo do oka, a
znovu. Pokoušel se krýt. Využil jsem jeho nepozornosti a vytáhnul nůž.
Rozpřáhnul jsem se. Mířil jsem mu přímo do hrudníku, najednou mě zachytila
jeho ruka v tom nejprudším švihu.