Záchranář

122
zmiňován v ekonomických dennících, jako jeden z nejlepších analytiků.
Tak už byl, jak se to říká… dost v náladě. Známe se celá léta. Hans, tedy můj
manžel, s ním chodil na Harvard. Tedy, abych se vrátila. Zeptal se nás, jestli
bychom nechtěli vidět něco opravdu zajímavého. A my si říkali, že asi koupil
nějaký pěkný kousek, asi na černém trhu, protože za celý půlrok se nic
významného neprodalo. Byli jsme zvědaví. Vstali jsme a „pán domu“ nás
odvedl do sklepa, kde měl tu věc schovanou. Bylo nám to divné, protože ve
sklepě nemá žádná umělecká díla. Nejdříve jsme mu museli slíbit, že o tom
nikomu neřekneme. Ti dva další pánové nic slibovat nemuseli, asi už to viděli.
Vešli jsme do místnosti, před námi byla obrovská prosklená plocha a za ní
něco…no prostě něco šíleného.“ Babča se při vzpomínce na prožitý zážitek
celá rozklepala.
„Víte co tam měl?“ Oba jsme zakroutili hlavami, že nevíme.
„Měl tam…takovou zrůdu…nevím jak to popsat. Nic odpornějšího jsem za celý
život neviděla. Nikdy bych neřekla, že takový člověk jaký byl pan…. Vlastně
jméno vám říkat, to by nemělo cenu.“
„Co tam měl?“ Přerušila jí Míša.
„Měl tam takovou velkou deformovanou lidskou hlavu, ze které vybíhaly
pavoučí nohy. Bylo to hnusné…úplně proti přírodě.“ Zase si musela sednout do
sedačky. Roztřeseným hlasem vyprávěla dál.
„Z nosu té věci se táhlo dlouhé bílé vlákno, pavučina. Mělo to velké oči,
kterýma si nás prohlíželo. S pusy jí koukaly odporné žluté zuby. Pán domu se
na nás usmál a povídá:
„Paráda, co? Tohle ještě v žádným hororu nevymysleli.“ Byl tím úplně
nadšený. A pak povídá dál: „Něco vám ukážu. Vzal za vypínač a z boční stěny
uvnitř akvária se otevřela malá dvířka. Vypadli dovnitř tři velcí potkani. Ta
hlava.“ Babka se na chvíli odmlčela a musela se napít ze sklenice vína. Pak
pokračovala:
„Ta hlava se otočila tím směrem a velice rychlým během se dostala k jednomu
z těch potkanů. Chytla ho těma odporně chlupatýma nohama, přidržela si ho a
zakousla ho. Zvíře sebou házelo, ale nemělo vůbec žádnou šanci. Ostatní dva
potkani se rozutekli různými směry. Jeden z nich se nohou zachytil o pavučinu.
Byla asi hodně lepkavá, protože se už nedokázal vyprostit i když s sebou dost
házel. Druhý potkan utekl do jednoho z rohů a hlava za ním. Potkan se pokusil
utéct a přeskočit jí, ale ta věc ho chytla jednou ze svých odporných nohou.
Strčila si potkana do pusy a obrátila se směrem k nám. Málem jsem se
pozvracela, musela jsem se odvrátit. Dál už jsem tu hrůzu nechtěla sledovat.
Majitel nám ještě vysvětlil, že „pavouk“ do potkana vpustí ze svých zubů
trávící šťávy a pak potkany takovým zvláštním kusadlem vypije. Povídal taky,
že ho ten kousek přišel na deset miliónů Eur. Pak nám taky naznačil, že
takových „tvorečků“ běhá víc. Ale že o tom s nikým nesmíme mluvit. Manžel
se ani moc tomu nedivil. Doma mi pak řekl, že o něčem podobném už slyšel,
ale že to ještě nikdy neviděl na vlastní oči. Očividně genetika byla hodně
napřed. Povídalo se, že vědci dokážou o hodně prodloužit lidem život. Manžel
říkal, že by se člověk mohl dožít i tří set let. Prý jsou ale hodně velké vedlejší