Záchranář

134
„No to je hezký! Mě se zdálo, že jich tam bylo nějak moc.“ Řekla Míša.
„Jak si proboha přišla na to, že se svlíkneš? Byl to perfektní nápad.“ Zeptal
jsem se.
„Vy chlapi jste všichni stejní… Jakmile vidíte nahatou kozatou ženskou, tak se
vám postaví. Teda jsou výjimky, který se musej nechat prosit…ale…“
„Ty jedna!“ A vlepil jsem jí malý výchovný pohlavek. Uhnula se.
„Pusť mě k tomu!“ Řekl jsem a zbytek cesty kormidloval já.
Dorazili jsme k molu. Člun jsem přivázal k praseti a běžel ke scánii.
„Počkej chvilku!“ Křikl jsem na Míšu. Dostal jsem nápad, jak jim nachystat
malé překvapení. Vylezl jsem nahoru po schůdkách a nahmatal krabici granátů.
Popadnul jsem dva a běžel nazpátek. Míša už byla oblečená.
„Co chceš dělat?“ Udiveně se zeptala.
„Koukej.“ A ukázal jí granáty. Nechápavě zakroutila hlavou. Otevřel jsem
dvířka do kajuty a oba „kluky“ posadil na rám dveří. Až vykopnou dveře,
granáty spadnou a ti pitomci se vyhoděj do luftu.
Pomaličku jsem se odplížil ze člunu.
„Jdeme!“ Vzal jsem Míšu za ruku a pádili jsme oba pryč. U auta jsme
zpomalili.
„Moment, ještě mě něco napadlo.“ Vylezl jsem do auta a vyndal celou
bedýnku. Vrátil jsem se a všechny granáty odjistil a narafičil postupně na
okolní čluny. A tři další narafičil kolem místa, kde jsem předpokládal, že bude
stát hlavní voj, včele s medvědem.
„Když jeden vybuchne, tak rozhoupe ostatní lodě. Všechny granáty jsou
odjištěný a když dopadnou na zem tak vybuchnou. Vyhodím tak celej přístav
do luftu.“ Zasmál jsem se. Míša se na mě zamračila.
„Jestli nás dostanou…“ Řekla.
„Neboj, nedostanou, vymyslíme jim pěkné uvítání.“ Chlácholil jsem jí. Moc to
nepomohlo. Mě už se ale v hlavě rodil ďábelský plán, jak těm prevítům
pořádně zatopit. Jeli jsme zpátky.
„Nejdřív miny!“ Povídám Míše.
„Jaký miny?“ Zase ten nechápající výraz.
„Miny, co jsme vzali v té koloně spolu s kulometem!“ Připomínám jí, kde
dostala ten geniální nápad vzít kulomet. Bude se hodit.
„Ahá, no a co s nima?“ Ona je snad úplně tupá.
„Rozmístíme je kolem pozemku, když nás objeví. Tak za to krvavě zaplatí.“ Už
jsem se nemohl dočkat až se pustím do kopání.
„Já myslela, že odsud hned vypadnem.“
„Ne, mě se tady líbí, vypadnem až těm sviňákům pořádně zatopíme!“ Cloumala
mnou zloba. Sralo mě, proč ti blbci všechno pálí, proč všechno rozbíjí?! Co je
to sakra za lidi! Taky mi bylo divný, že jsem viděl jenom chlapy. Žádný
ženský. Divný. Dojeli jsme domů. Eleonora krájela pórek.
„Představte si, co jsem slyšela?“ Povídá Eleonora.
„My víme co si slyšela.“ Usadil jsem ji.
„Jó, vy jste to taky slyšeli?“
„Jo, my jsme to i zažili!“ Udiveně se podívala na Míšu.